Článek
Klukovská léta jsem prožíval na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nepamatuju se, že by někdo z nás, co jsme chodili ven, měl na sobě něco jiného než tepláky. Bylo to univerzální oblečení na ven i na doma. Pravda, byly různé nuance – slabé a silné, modré i červené, s bundou na zip nebo bez zipu. Ale byli jsme, aspoň ve věku kolem deseti let, teplákové děti.
Jak jsem vyrůstal, postupně se ve mně budil k tomuto oblečení odpor. Možná proto, že tehdejší tepláky se snadno vytahovaly, zejména na kolenou (jak jednou mnohem později řekl jeden můj kamarád „měl tepláky tak vytahaný, že v nich moh´ pašovat melouny“) a pak taky, jak jsme rostli, už nám přece jen nebylo tak úplně fuk, co na sobě máme. Ne, že bychom byli nějací manekýni, navíc o džínách jsme si na počátku sedmdesátek mohli nechat jen zdát, to bylo něco extra jen pro vyvolené dospěláky. Ale řečeno dnešními termíny, tepláky na běžné nošení už přestaly být in a začaly být out. Do školy se pak chodilo v tesilových kalhotách.
Snad někdy v té době se zrodila má nechuť k teplákům jako k něčemu ošklivému, nevkusnému, nevhodnému. Od své puberty si nevzpomínám, že bych je někdy na sobě dobrovolně měl (pominu-li epizodku krátkého pobytu na vojně, kde byla volba jednoduchá – uniforma nebo tepláky).
No a v dospělosti už vůbec. Myslel jsem si naivně, že to je součást oblečení, která skončí v propadlišti dějin, podobně jako punčochy na podvazcích, psí dečky na botách nebo cylindry, šátky a rádiovky na hlavách.
Po desetiletí jsem tepláky neregistroval. Ostatně nejsem schopen říct své ženě, co měla včera na sobě, natož abych si všímal garderoby jiných.
Že začíná být přeteplákováno, jsem si začal uvědomovat, až když jsem před půldruhou desítkou let nastoupil do školství. Zjistil jsem, že na základce nosí děti včetně děvčat převážně všelijak různě děravé džíny – anebo tepláky.
Zástupkyně ředitelky, vždy elegantní, upravená a barevně sladěná dáma, se rozčilovala, že děti chodí do školy jak na hřiště, že je to neslušné a podobně. Marně… Řekněte to rodičům na schůzce, rozohňovala se na poradách. To bylo ještě v dobách, kdy rodiče na třídní schůzky docházeli v hojném počtu. No jo, řekněte to rodičům, když půlka tátů přijde v teplákových soupravách a baseballových čepicích, které si většina z nich ani nesundá…
Zástupkyně už na škole není, tepláky přetrvávají.
Co nemůžeš změnit, to neřeš. Nakonec jsem mávnul rukou nad tím, že většina školáků preferuje oděv, kterým jsme my v jejich letech pohrdali. Pravda, tenkrát jsme neměli argument, jaký mají oni: No co, dyť sou značkový…
Nedávno dostala má skvělá žena nápad, který milují všichni manželé: o víkendu vymalujeme. Když manželka dostane nápad, je jen otázka času, než mi dojde, že to vlastně mělo napadnout mě. A tak jsem za pár dní radostně vyrazil do prodejny jednoho diskontního řetězce pro barvu. Obchod byl poměrně zaplněný a já si najednou uvědomil, že jsem jediný, který se liší: všichni, které jsem potkal a viděl kolem sebe - možná tak stovka lidí, muži i ženy, štíhlí i obézní, děti, mladí i starší dospělí - měli tepláky! Koukal jsem zoufale po někom jako já, ale marně.
Možná nás k uniformitě reálného socialismu konzumní kapitalismus po spirále vrátil. No dobrá, uniformita se třeba vrátila, ale svoboda, právo volby nám zůstalo. A to nejen v politice. Co nemůžeš změnit, to neřeš, takže: mně se to ukrutně nelíbí, ale kdo chce do tepláků, šup do nich. Dyť jsou značkový…
