Článek
Já za to nemůžu. Mám to v genech. Mají rodiče pochází ze skromných podmínek. Mamka mi vyprávěla, že chodba v jejich chalupě měla dvoje dveře, ty vpravo vedly do obytné části domu, ty vlevo do chléva. Radši si nepředstavuji život v sousedství krávy, hnoje a tisíců much. A táta? Už jsem zmiňoval, že boty prý nosil jen v zimě. To jsem si neuměl představit, ale dodnes si vzpomínám, když jsme před šedesáti lety navštívili jeho rodnou dřevěnici, jaký pro mě byl šok, když jsem ve světnici (říkat tomu obývák se mi příčí) viděl podlahu z udusané hlíny.
Takže genetické předpoklady k jisté zdrženlivosti ohledně výdajů tu jsou.
Navíc znásobené vlastními životními zkušenostmi. Léta studentská byla veselá, leč peněz nebylo nikdy nazbyt. A když jsem na vysoké škole propadl, naši mi omezili měsíční apanáž na 160 korun. S tím se nedalo vyžít ani v osmdesátkách; pohltily to základní potřeby, kolejné, stravenky a jízdenky – a kde zbývalo na život? Na kino, víno, pivo… Tak jsem chodil po brigádách - vykládal vagony, skládal uhlí, plnil bomby kyslíkem a všelijak podobně. Také jsem občas praktikoval rčení „Kdo spí, ten jí“ a chodil spát brzy a hladový. Možná v té době se zrodila má úcta k penězům – nikdy jich nebylo dost a nadřel jsem se na ně…
V další dekádě jsem se zařadil mezi ty zoufalce, co se v devadesátkách ve vidině zbohatnutí vrhli do podnikání a nakonec to neustáli. Takže dluhy, krach, žádné příjmy ani vlastní střecha nad hlavou… dokonce kraťoučce na podpoře, pak práce za almužnu, splácení daňového nedoplatku finančáku… zkratka zažil jsem období, kdy jsem obracel doslova každý desetník.
Nestěžuju si, jen vysvětluji motivy šetrnosti.
Rčení „Co tě nezabije, to tě posílí“ mohu s klidným svědomím podepsat. Dnes je ta bída dávno pryč, mám slušný příjem, pohodlné bydlení, žádné dluhy, něco naspořeno… Ale ty životní zkušenosti v kombinaci s geny mi prostě nedají. Sjíždím letáky a nakupuji to, co je v akci, i když už to dávno není nutné. Mimochodem, děti, které se nám kvůli tomu v dětství posmívaly, to dnes dělají taky, protože v Praze je draze.
Byly doby, a dnes je mi za to stydno, kdy společný oběd v restauraci byl pro mou ženu trauma, které skoro oplakala. Kolik to stojí? Cože?! Proč utrácet za jídlo, které si doma připravím sám desetkrát levněji?
Ale nakonec proud vody ostrý kámen ohladí. Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje pomíjivost všeho kolem a toho, že žije jen jednou. Sakra, stačím já všechny ty peníze utratit, než umřu? Jakmile dospějete k této otázce, máte nad lakotou vyhráno. A tak jsem nedávné narozeniny oslavil rodinným obědem, který stál přes dva tisíce. Před pár lety bych vyšiloval, že za to máme nakoupeno na čtrnáct dní, teď jsem si zkrátka pochutnal. A protože ostatní si rovněž jídlo pochvalovali taky, jsem spokojen: peníze nám přinesly příjemné společné chvíle, mně navíc kus krvavé flákoty, kterou si doma připravit nezvládnu.
Otázka, která stojí v titulku, má tedy, aspoň za mě, odpověď: To se člověk nenaučí, musí k tomu dospět, rozuměj zestárnout. A víte co? Je to fajn.
