Článek
Jako dítě jsem měl dost povinností: v pátek odpoledne se sepsaným lístečkem na nákup k řezníkovi a večer zatopit v kotli v koupelně, v sobotu utřít prach v celém bytě, každou druhou sobotu vytřít schody, chodit pro uhlí a s popelem, vynášet odpadky… Nestěžuju si, ostatní to měli podobně (až na to uhlí, protože snad všichni kromě nás všichni měli ústřední topení). Jen jsem si na to vzpomněl, když jsem si po zimě umyl boty a před uložením jsem si je chtěl nakrémovat.
Táta si prošel špínou gulagu a války a možná proto si potrpěl na to, aby se mu boty vždycky blýskaly. Vůbec botám věnoval mně nepochopitelnou pozornost – měl ve skříni několik párů jakýchsi protéz na péro, jimiž ty své sváteční vždycky vypínal. Možná měl pro obuv slabost proto, že, jak mi tvrdil a já si to neuměl představit, že jako kluk od jara do podzima běhal bos. Prostě ten krém, co tu zbyl po synovi (také svým botám věnoval podle mě nadměrnou pozornost), jsem otevřel a jak zavoněl, vybavil se mi obrázek, jak sedím na prvním schodě před naším domem, přede mnou kartáček, piksla s krémem, hadr a kartáč na leštění – a zoufale hledím na hromadu bot. Vůně mládí…
Když už jsem si vzpomněl, napadlo mě, jestli mám ještě nějakou jinou „voňavou“ vzpomínku. A mám… Tajemství rodičovské ložnice. V ní stály dvě mohutné skříně, jedna na prádlo, druhá na kabáty, proti nim manželská postel a na mámině straně jakýsi podivný kus nábytku, patřící podle mých dětských představ někam na zámek. Toaletka… Obrovské zrcadlo, pár poliček, šuplata s máminými „svátečními“ doplňky. Byly v nich zdobené krabičky s korály, brožemi, náramky, sponkami. Když nebyla doma, tajně jsem si s těmi cetkami hrával…
Pod zrcadlem stávaly voňavky – různě broušené skleničky, v nichž plavaly květiny. A pak tam byla taková jedna sklenice s gumovým balonkem na konci gumové hadičky, ta když se zmáčkla, nádoba udělala „puf“ a do prostoru vevanula pronikavá vůně. Nebylo to moc příjemné pro můj dětský nos, ale ten balónek přímo lákal k tomu zmáčknout si ho. I přes (nebo spíš právě pro) matčino „Nešahej na to! To není na hraní! To sou Živé květy!“ Navíc tento prohřešek nešlo dost dobře zatlouct jako ty ostatní – ta vůně jen tak nevyčpěla. I přesto – bylo to silnější a já si čas od času to pufnutí a „vůni“ Živých květů (či co to bylo za voňavý zázrak) dopřál.
Ne, tuhle vůni si už nevybavuji. Nikdy jsem nebyl příznivcem parfémů. Rozumím tomu, že ženy chtějí být přitažlivé v každé době a za každého režimu a ty slavné francouzské parfémy byly u nás nedostupné. I když co se týče vůně, skoro bych řekl, že když se žena navoní, dělá to spíš pro to, aby ty druhé zavětřily, ocenily, případně zazáviděly. Nikdy jsem nedokázal ocenit ty jemné nuance a jejich poetické názvy: romantické tóny jasmínu, energické esence bergamotu, smyslný nádech vanilky, dřevitá vůně cedru… Za mě to vždycky bylo jen A nebo B: příjemné nebo přehnané.
Podle mě ženský půvab pro muže netkví ve vůni. I když je třeba přiznat, že i ten se mění s věkem. Když mi bylo dvacet, měl jsem o v tom jasno, jednalo se o sex a vůně ženy byla skutečnou vůní ženy. Jak šel čas, můj pohled se postupně měnil, a dnes k stáru mám opět jasno. Žádný Chanel 5, žádné Živé květy – kouzlo ženy je v jejím úsměvu (vyzývavém, nesmělém, veselém, shovívavém, laskavém…) a ten umí vykouzlit každá, od stoleté stařenky po mou dvouletou vnučku.
A takhle to my chlapi máme – ať začneme přemýšlet o čemkoliv, třeba o krému na boty, nakonec stejně skončíme u žen.
