Článek
Z toho, co vidím na sociálních sítí, bych soudil, že s nynější vládou není spokojena většina společnosti. Ale průzkumy veřejného mínění naznačují, že současná koalice by svou většinu asi obhájila. Pro mě nepochopitelné, když sleduju ten sled estrádních vystoupení, překroucených polopravd a popření vlastních volebních slibů. Zřejmě však většina lidí uvažuje jinak než já. A pokud je to většina, ať jejich zástupci vládnou…
V listopadu ’89 a po něm jsem se zapojil do procesu reforem. Nebudu předstírat, že jsem byl hrdina odboje, do té doby jsem jen potichu remcal, ale zařezával jako skoro všichni. Když se však objevila možnost k nápravě věcí podle mě špatných, přidal jsem se a na změnách se dost aktivně podílel. Pak se situace zklidnila, revoluční nadšení opadlo a začal všední život – ve svobodě.
Postupně následovalo vystřízlivění. Objevili se politici, kteří nás aktivisty nahradili, a iluze se postupně začaly rozplývat, a to na nejvyšší, krajské i komunální úrovni. Najednou jsem stál coby tiskový mluvčí radnice spolu s politiky za oknem a shlížel na demonstranty dolů. Vzpomněl jsem si tehdy, jak v listopadu soudruzi v ústecké „Vaně“ (sídlo Severočeského krajského výboru KSČ) opatrně odhrnovali záclony a shlíželi dolů, na nás. Tehdy mě poprvé napadlo, že revoluci si politici ukradli pro sebe. Ale - a to je podstatné – pořád tu byla demokracie, lidé mohli protestovat, ve svobodných volbách politiky vyměnit, média o tom všem mohla bez omezení informovat…
Poslední parlamentní volby nedopadly podle mých představ. Z mnoha důvodů mi vadí osoba našeho premiéra. Ale když vidím, jaké má koaliční spojence, nakonec je to (byť ho považuji za vypočítavého lháře, který už mnohokrát popřel svá vlastní tvrzení) superstar této vlády. Aspoň je pracovitý, inteligentní a jazykově vybavený, tady kromě češtiny, tu už asi nevybrousí. Motoristé a SPD však nabízí takové panoptikum, až se člověku stýská po prolhaném, ale milém Grossovi, papalášském Paroubkovi, vulgárním a agresivním Topolánkovi, arogantním Kalouskovi. Jsem přesvědčen, že tato vláda je to nejhorší, co nás od listopadu ’89 potkalo. Ale - pořád tu je demokracie, lidé můžou protestovat, ve svobodných volbách politiky vyměnit, média o tom všem můžou bez omezení informovat…
Opravdu je tomu tak? Naštěstí jsme s manželkou názorově jednotní, ale přesto o tom diskutujeme: „Chtěla bych jet na demonstraci na Letnou, pojedeš taky?“ „A proti čemu chceš demonstrovat, proti vládě vzešlé ze svobodných voleb?“ „Ale podívej se, co dělají!“
„Převážně to, co slibovali svým voličům: zastropování odchodu do důchodu, zrušení poplatků za televizi a rozhlas, změnu postoje k Ukrajině…“ „Ale to je přece špatně!“ „Jasně, ale oni s tím vyhráli volby, tak ať se ukážou.“
Pořád tu je demokracie, lidé můžou protestovat, ve svobodných volbách politiky vyměnit, média o tom bez omezení informovat…
Ale kde je hranice demontáže demokracie? Je překročena tím, že politici se skrývají před vyšetřováním za poslaneckou imunitu? Nebo tím, že se do vlády, do čela poměrně významného rezortu instaluje loutka, kterou si vodí její náměstek? Nebo pokusem zlikvidovat nezávislé neziskové organizace? Poskytnutím podílu na moci lidem, kteří proklamují proruské názory? Snahou omezit nezávislost veřejnoprávních médií a umlčováním neloajálních novinářů?
Kdy je to ještě respektování výsledků voleb a kdy už stojí za to jít do ulic? Vždyť i Orbán, Fico a dokonce i Putin vyhráli ve svobodných volbách…
Nakonec žena odjela do Prahy a já se pustil do psaní těchto řádek. Vlastně souhlasím s demonstrací, ale už jsem starý a pohodlný. Je to spíš pro ty, co mají obě nohy zdravé, aby to tam ustáli. Jde přece hlavně o mladé, je to jejich budoucnost, kterou chce vláda pokazit.
Měl jsem tu čest stát se součástí projektu Paměť národa. Člověk se stane pamětníkem, aniž by o to stál. První část života jsem prožil v totalitě, druhou ve svobodě. A tak když o minulosti vykládám mladým, kteří nepoznali nic jiného než život ve svobodné společnosti, říkám jim na závěr: nenechte si demokracii vzít, není to samozřejmost.
