Článek
Člověk by skoro uvěřil, že když se jde „na Letnou za svobodu“, tak se automaticky ocitá na barikádě roku 1989. Stačí pár silných slov, trochu patosu a především dostatečně nafouknutý strašák. A přesně to předvádí svolavatelé akce – učebnicový příklad, jak zaměnit politický názor za apokalypsu.
„Letenští“ totiž neváhají na sítích tvrdit, že se nacházíme téměř na prahu „totáče“, že nám hrozí „nová StB“ a že se snad už balíme „pod Rusko“. To všechno bez elementární snahy o argumentaci – zato s mimořádnou chutí pracovat s emocemi a strachem. A nikoliv poprvé.
Demokracie podle megafonu
Základní paradox je odzbrojující: „Chvilkaři z Letné“ vyzývají k obraně demokracie tím, že ji líčí jako systém, který už vlastně neexistuje. Jinými slovy – běžte demonstrovat, protože žijete v nesvobodě. Ideálně veřejně, nahlas a bez překážek. Ano, ta ironie by se dala krájet.
Demokracie totiž není stav permanentního nadšení z vlády. Je to systém, kde se střídají názory, vlády i frustrace. Ale v Chvilkařském podání je každá vláda, která se jim nelíbí, rovnou krokem k totalitě. Tak jednoduché to je. A také tak nebezpečně primitivní.
Argumentace? Stačí pocit
MiKuláš M. a jeho parta opakovaně operuje s oblíbenou figurou: „je to přece jasné každému“. Jenže právě to je varovný signál. Jakmile se rezignuje na fakta a nahradí je dojmy, vzniká ideologická mlha, ve které se dá tvrdit cokoliv.
Například že stát směřuje k potlačení svobody, aniž by bylo řečeno jak, kdy a čím konkrétně. Nebo že hrozí jakási novodobá StB – bez jakéhokoli institucionálního či právního podkladu. Takové výroky nejsou analýzou. Jsou to nálepky. A nálepky mají jednu vlastnost: dobře se křičí na náměstí, ale špatně obstojí při přemýšlení.
Letná jako terapie
Ve skutečnosti chystaná monstrózní akce neříká nic nového o politice. Říká hodně o emocích organizátorů (ať již těch viditelných, tak i těch skrytých, tahajících za nitky v zákulisí). Letná zde nefunguje jako prostor pro občanskou debatu, ale jako psychologická úleva: místo, kde se frustrace promění v pocit morální převahy.
„My jsme ti, kdo brání svobodu.“
„Oni jsou ti, kdo ji ničí.“
Hotovo. Svět rozdělen, myšlení ukončeno.
Když se z historie stane rekvizita
Jak jsem již naznačil výše, nejproblematičtější je lehkovážné zacházení s pojmy jako totalita, konec svobody nebo StB. Tyto pojmy mají v českém kontextu konkrétní historickou váhu – spojenou s represí, perzekucí a reálným strachem. Používat je jako marketingový slogan pro současnou politickou nespokojenost není odvážné. Je to intelektuálně líné a vůči minulosti neuctivé.
Závěrem: prosím, méně patosu, více rozumu
Chodit na demonstrace je legitimní. Ostatně je to i naše nezadatelné ústavní právo. Nesouhlasit s vládou je normální. Ale tvrdit, že žijeme na prahu totality, zatímco svobodně publikujeme, demonstrujeme a volíme, vyžaduje buď mimořádnou dávku cynismu, nebo absenci reality.
Letná březen 2026 je ukázkou, jak snadno se z občanského postoje může stát karikatura. Stačí k tomu málo: vypnout rozum a zapnout megafon.
-------------------------------
(modifikovaně psáno pro LN)
