Článek
„Soudce je jediný člověk, který vám může vzít iluze, peníze i svobodu. A ještě tomu říkat výkon spravedlnosti.“ (francouzské přísloví)
Česká justice patří dlouhodobě k institucím, které si pečlivě střeží svou nezávislost. A je to tak, v právním státě (Rule of Law), naprosto správně.
Nezávislý a hlavně nestranný soudce je jedním ze základních pilířů demokratického právního státu. Jenže každá moc, zákonodárná, výkonná a samozřejmě i ta soudní, musí zároveň nést určitou míru opravdové odpovědnosti. Právě tuto poněkud opomíjenou kapitolu nyní otevřel ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (nestraník , nominant hnutí ANO).
J. Tejc se rázně snaží otevřít debatu o větší odpovědnosti soudců a státních zástupců za jejich zjevná pochybení. Tedy nikoliv za jiný odborný právní názor.
In medias res: je dobře, že se podobné téma vůbec dostává do veřejného prostoru. V českomoravském prostředí totiž často panuje zvláštní představa, že o justici se smí mluvit pouze šeptem a ideálně jen v superlativech. Jakákoli kritická debata bývá okamžitě označena za útok na nezávislost soudů.
Nicméně mezi legitimní kritikou a politickým nátlakem vždy byl a je přece zásadní rozdíl.
Veřejnost dnes vidí konkrétní případy vleklých řízení, chyb státu, nezákonných rozhodnutí či mnohamilionových odškodnění vyplácených z veřejných rozpočtů. Tedy z peněz nás všech. Účet tedy téměř vždy zaplatí daňový poplatník.
Odpovědnost konkrétních osob bývá minimální nebo zcela neviditelná. Což zákonitě oslabuje důvěru lidí (pověstných spodních deseti milionů) v právní zemi. Přitom nejde o žádný český unikát. V celé Evropě se vede stále silnější debata o tom, jak spojit nezávislost justice s vyšší mírou odpovědnosti.
Nezávislost totiž nemůže znamenat absolutní nedotknutelnost. Ani soudce či soudkyně není bytostí stojící mimo společnost. A mimo princip elementární profesní odpovědnosti. Jakkoliv pozice soudce není klasickým zaměstnáním.
Rozvážný doktor Tejc
Tejcův přístup je navíc pozoruhodný tím, že nepůsobí hystericky ani revolučně. Neslyšíme výkřiky o „zkorumpovaných soudcích“ ani populistické sliby o čistkách v talárech. Naopak. Debata je vedena relativně věcně a technokraticky: jak nastavit systém, tak, aby chránil nezávislé rozhodování, ale zároveň umožňoval postih opravdu závažných a zjevných justičních excesů.
To je legitimní otázka. Ostatně v jiných profesích je odpovědnost za chyby naprosto běžná. Lékař může čelit disciplinárnímu řízení, advokát nese odpovědnost vůči klientovi, auditor či daňový poradce rovněž. Jen v justici se často vytváří perfidní dojem, že jakákoli debata o odpovědnosti představuje takřka ohrožení středoevropské demokracie.
Právě citovaný pokřivený přístup je nebezpečný. Jestliže totiž demokratický systém není schopen otevřeně diskutovat své vlastní nedostatky a karamboly, vytváří prostor pro skutečné populisty a extrémisty. Ti pak přicházejí s jednoduchými a radikálními řešeními, která už skutečně mohou nezávislost justice poškodit.
Sečteno
Seriózní debata o odpovědnosti justice proto není útokem na právní stát. Naopak může být ve finále jeho posílením. Moderní demokratický stát totiž nestojí pouze na pravomocích institucí, ale i na důvěře občanů. A tato „víra“ nevzniká z pocitu nedotknutelnosti. Vzniká z přesvědčení, že pravidla platí pro všechny stejně. Okřídlené padni, komu padni.
Tejcův námět proto zaslouží pozornost. Ne proto, že by nabízel jednoduché recepty. Ale proto, že připomíná jednu důležitou věc: žádná veřejná moc by neměla být úplně bez odpovědnosti. Ani ta soudní.
-------------------
(modifikovaně psáno pro LN)
