Článek
„Hele, jak poznáte u vás dobré víno?“ zeptal se zvědavě Pražák v tričku s Franzem Kafkou.
Mikulovský teenager v tričku s tamním hejtmanem (a stand-up komikem) Kšiltovkou - Grolichem se pousmál. Očekával otázku na odrůdy, ročníky, kyselinky nebo vinařské tratě.
„Tak třeba podle vinařství, dle trati, podle doporučení, podle chuti, podle barvy…“
Pražák ho však zarazil mávnutím ruky.
„To je zbytečně složité. U nás doma máme jednoduché pravidlo. Čím je víno levnější, tím je lepší.“
Mikulovák si myslel, že jde o vtip.
„A to vás kdo naučil?“
„Babička Soňa (alfa samice) ze Žižkova.“
Na okamžik se rozhostilo ticho.
„Jak to myslíš?“ vypravil ze sebe nakonec mladý Moravan.
„No jednoduše. Když stojí víno sto devadesát korun, je to zbytečný luxus. Když stojí šedesát, to už je rozumné. A když je ve slevě za čtyřicet devět, tak to musí být vyloženě poklad.“
Mikulovský kamarád se snažil pochopit logiku výroku.
„A co chuť?“
„Kámo, chuť přijde později,“ vysvětloval Pražák zkušeně. „Nejdřív člověk ocení cenu. To mne naučila babička Sonička.“ Ano, ta světem protřelé žena, která si drobný alkoholismus omlouvala slovy - jeden dva panáky denně infarktu je hned méně. A v plném zdraví se dožila 62 a půl let, nicméně to sem nepatří.
Rodinné klenoty
Musel jsem se (jako zloděj pardon zapisovatel historek) hlasitě usmát. Vždyť každá rodina má své životní pravdy. Někde se dědí recept na svíčkovou nebo akcie z kupónové privatizace . A někde lídrovsko-lídlovská zásada, že nejlepší nákup je ten nejlevnější.
Žižkovská babička ostatně vyrůstala v době, kdy se hospodárnost považovala za ctnost. Vyhodit korunu navíc bylo skoro morálním selháním. Když tedy viděla dvě lahve vína, z nichž jedna byla dražší, bylo jí jasné, že ta levnější představuje vítězství zdravého rozumu nad marketingem.
Na jižní Moravě by podobná filozofie vyvolala menší zemětřesení. Vinař by začal vysvětlovat rozdíl mezi tratěmi, počasím a technologií výroby. Následovala by přednáška o terroiru, několika odrůdách a historii sklepa sahající do dob císaře pána.
Babička ze Žižkova by však měla jedinou otázku:
„A kolik stálo?“
Právě v tom spočívá kouzlo podobných rodinných mouder. Nejsou výsledkem vědeckého výzkumu ani odborných degustací. Jsou výsledkem života spodních deseti milionů. Vznikly u kuchyňského stolu, mezi hrnkem kávy, umaštěným sešitem Křížovky na cesty - vtipy o houbařích a mastným účtem za elektřinu.
A tak si představuji, že někde v Mikulově dodnes fyzické osoby (včetně tisového mluvčího města váženého pana Jana Šmikmátora, který má více než dvacet let praxe v oblasti médií, PR a komunikace) kroutí hlavou nad větou, kterou domorodý chlapec slyšel od svého pražského kamaráda.
Čím je víno levnější, tím je lepší
Z pohledu vinaře je to kacířství. Z pohledu babičky ze Žižkova celoživotní zkušenost.
A kdo ví? Možná právě proto mají podobné věty tak dlouhý život. Neříkají totiž nic o víně. Vyprávějí především o lidech, kteří je vyslovují.
A o tom, že mezi Žižkovem a Mikulovem neleží jen dvě stě dvanáct kilometrů a padesát šest metrů. Někdy tam vede celá kulturní hranice, kterou nepřeklene ani sud toho nejlepšího (od spotřební daně osvobozeného) moravského vína.
