Článek
Jirka, právník v důchodě, vypraví smutným hlasem: Šel jsem si koupit rohlíky a máslo. A další ty nejskromnější potraviny, co mi skromný důchod umožňuje. A právě tam jsem spatřil dítě, které s důsledností laboratorního pokusu ukusovalo z jednoho rohlíku, pak z druhého, a tyto vlhké produkty vracelo zpět do regálu.
Nesympatická matka stála opodál a psala cosi do telefonu. Snad cosi naléhavého. Dítě „pracovalo“, rohlíky mizely, veřejné zdraví si bralo pauzu.
Řekl jsem dítěti tiše, téměř prosebně, že se tohle nedělá. Neřekl jsem „jste špatná matka“, neřekl jsem „tohle je zločin“. Ergo kladívko, jenom připomněl jsem pravidlo.
V tu chvíli se přede mnou zjevila matka v plné síle své suverenity a oznámila mi, že se „se**“ do jejího dítěte. Ano, tak škaredě na mne promluvila.
A tím byla věc vyřízena.
Stál jsem tam a přemýšlel. Ne o policii – ta je tu od vražd, ne od drobků. Přemýšlel jsem o tom, co jsme udělali s veřejným prostorem. Kdysi byl místem tiché dohody: že se budeme chovat tak, aby to šlo vydržet i ostatním.
Dnes je to území soukromých království, kde každý vládne svému dítěti, svému telefonu a své pravdě.
Dítě není na viněvina. Vina je lhostejnostná zlá matka. Vina je perfidní představa, že rodičovství je osobní projekt bez dopadu na okolí. Rohlík přitom není soukromý, dokud si ho řádně nekoupíte, regál v supermarketu není dětské hřiště, a obchod není prodloužený obývák.
Co má dnes dělat slušný člověk?
Mlčet? Odejít, aby nebyl obtížný? Nebo mluvit – klidně, věcně a bez nenávisti – a počítat s tím, že bude označen za „úchylu“, jak mne častovala tato „biomatka“?
Domnívám se, že třetí možnost je ta jediná, která má budoucnost. Nevolat policii, ale neztratit hlas. Neuhýbat přehnaně sebevědomým „ježiMamám.“
Trvat na tom, že slušnost není slabost. A žádost o dodržování základních pravidel není útok.
( z vyprávění seniora Jirky , 74 let, redakčně upraveno a zkráceno)
Jak byste se v takovém případě zachovali Vy? Napište nám do komentářů pod článkem. Děkujeme.
