Článek
Děcka, včera jsem se v dolnorakouském Retzu vydal na romantickou procházku úplně bez mapy. S výrazem zkušeného středoevropského conquistadora jsem si říkal: „To tady přece znám. Tady jsem byl před dvaceti dvěma lety.“ Člověk by skoro uvěřil, že se ve mně probudil duch dávných objevitelů. Kolumbus měl kompas, já měl brněnské sebevědomí.
Prvních stodeset minut všechno fungovalo skvěle. Retz byl čistý, tichý, upravený, vinice jak z reklamního katalogu Evropské unie „Víno a harmonie 2030“. Vylezl jsem i za dvě Eura na kostelní věž, krásný výhled - skoro až do Brna nebo dokonce Adamova.
Nikde papírek, nikde vajgl, (to už mluvím samozřejmě zase o Retzu), nikde odhozená lednička nebo babička vedle kontejneru. Člověk si skoro připadá provinile, když tam trošku hlasitě zakašle.
Jenže pak přišel okamžik, který zná každý muž po sedmdesátce: jistota se změnila v lehkou nejistotu, lehká nejistota v geografickou paniku a geografická panika v situaci „snad dojdu alespoň do středoevropské civilizace“.
Najednou jsem stál někde mezi vinicemi za Retzem a začal chápat, že Evropská unie sice odstranila hranice mezi státy, ale nikoli mezi soukromými pozemky. Cesta se podezřele zužovala, turistické značení zmizelo a já pochopil, že buď půjdu dál, nebo budu muset absolvovat ponižující návrat do kopce.
Tak jsem šel dál.
A tehdy se objevil ON.
Rakouský zlý neempatický soukromý pes.
Zdůrazňuji čtyřnohý. Nepoužívám zde perfidně dehumanizační jazyk jako někteří politici (a hlavně političky) na sociálních sítích. Civoaný pes byl skutečně biologický, chlupatý a hlasově velmi dobře disponovaný. Štěkal na mne způsobem, který postrádal evropskou empatii, inkluzi i mezikulturní dialog.
Řeknu vám, člověk najednou velmi rychle přehodnotí své názory na Schengen.
Pes stál za plotem, já před plotem, a mezi námi probíhala tichá diplomatická krize. Já se snažil tvářit jako neškodný středoevropský turista. Pes se snažil tvářit jako poslední obranná linie Rakouské republiky.
Nakonec to dopadlo dobře. Nepokousal mne. Já nepoškodil jeho pozemek. Evropská integrace přežila další těžkou zkoušku.
Když jsem se pak konečně vrátil zpět do Retzu, znovu mne fascinovala ta neuvěřitelná čistota. Člověk jde po ulici a má pocit, že tam každé ráno nastupuje speciální jednotka rakouského pořádku s kartáčky na zuby.
A tehdy jsem si vzpomněl na Václava Havla, který kdysi (v devadesátých letech) podobně obdivoval západní pořádek a čistotu. Musím říct, že po včerejšku ho chápu ještě víc.
Tady doma budeme muset ještě trochu zabrat. Možná by například pomohlo, kdyby někteří naši regionální politici, třeba jihomoravský hejtman, který točí 3 (rádoby)vtipná videa denně, občas místo kamery vzali do ruky koště.
Ale to už je námět na jinou glosu.
