Článek
V určitém věku si člověk začne myslet, že už ho v životě nic nepřekvapí. Má za sebou daně, vztahy i pokusy o zdravý životní styl. A pak potká brněnského seniora.
Poprvé jsem si ho všiml v šalině. Seděl jsem, spořádaně, slušně, skoro bych řekl občansky uvědoměle. A najednou přistoupil on.
Nenápadný muž v důchodovém věku, který vypadal, že právě přišel z nenáročné procházky. Jenže to byl omyl. On přišel z války. A já byl jeho další bitva.
Podíval se na mě. Ne zle. Ne přísně. Spíš tak nějak… zkušeně. Ten pohled říkal: „Chlapče, já už jsem přežil socialismus, kapitalismus, kuponovou privatizaci i tři rozvody. Ty mi to místo dáš.“
A já ho dal. Bez boje. Vlastně s pocitem, že bych mu měl ještě poděkovat.
Brněnský důchodce vulgo senior má totiž zvláštní dar. Umí ve vás probudit svědomí, i když jste nic neudělali. Stačí, že existujete a sedíte.
V záři supermarketů
Další setkání proběhlo v supermarketu. Chyba byla, že jsem tam šel v den akčních slev, což je dnes skoro každý den. To je asi jako jít si zaplavat do bazénu plného piraň a doufat, že si vás nikdo nevšimne.
Stál jsem u regálu s máslem. Najednou se kolem mě začali shromažďovat lidé. Tichí. Nenápadní. Ale odhodlaní. A pak to přišlo. Někdo zašeptal: „Je za 39,90.“
V tu chvíli se prostor změnil. Už to nebyl obchod. Bylo to kolbiště. Lokty pracovaly, vozíky narážely, a já pochopil, že jestli chci přežít, musím ustoupit. Máslo jsem neměl. Ale měl jsem zkušenost.
A pak jsou tu lavičky. Tam sedí seniorská elita. Muži a ženy, kteří už vědí všechno. O politice, o životě i o tom, proč dnešní rohlíky nestojí za nic.
Jednou jsem si k nim přisedl. Chyba číslo dvě.
„Vy jste místní?“ zeptal se mě jeden pán.
„Ano,“ odpověděl jsem opatrně.
„Tak to byste měl vědět, že tahle vláda to dělá špatně.“
Nevěděl jsem přesně co, ale souhlasil jsem. Bylo to bezpečnější.
Brněnský senior je totiž zvláštní druh člověka. Na jednu stranu vás převálcuje v tramvaji i v akci na máslo. Na druhou stranu vám poradí, jak žít. A kupodivu často dobře.
Ví, že nemá cenu spěchat, protože všechno stejně nějak dopadne. Ví, že je lepší mít u sebe igelitku, protože „co kdyby“. A hlavně ví, že humor je nejlepší obrana proti tomu, že vás občas bolí záda i svět.
A tak jsem si řekl, že až jednou zestárnu, chci být jako oni. Klidný, neústupný, lehce nebezpečný v supermarketu a naprosto neporazitelný v šalině.
Jen doufám, že si to místo vybojuju se stejnou grácií.
A že se na mě někdo podívá tím pohledem, po kterém pochopíte, že nemáte šanci.
A rád ji vzdáte.
