Článek
Prstem po něm jezdí nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Takřka jako kdyby hladil virtuálního psa.
Každé dvě vteřiny nový obrázek, nový názor, nový světový problém, nový odborník na všechno. Tři věty. Maximálně čtyři. Pak šup dál.
A já si říkám: kdy jsme vlastně přestali číst?
Teď nemyslím čtení cedulí typu „Sleva 30 %“ nebo „Akce platí do vyprodání zásob“. Myslím čtení textu. Takového toho staromódního útvaru, kde první věta souvisí s druhou a třetí navazuje na první dvě. Kde autor dokonce – představte si tu drzost – někdy použije argument. A pak další.
Nedávno jsem napsal delší článek. Nic dramatického. Pár tisíc znaků. Taková středně dlouhá procházka myšlenkou. A jeden pán mi pod to napsal: „To je ale grafomanie.“
Grafomanie.
To slovo dneska lidé používají s takovou lehkostí, jako kdyby šlo o alergii na pyl. Stačí, aby text měl víc než tři odstavce, a už někdo volá: grafoman!
Přitom to není grafomanie. To je jen text.
Grafomanie je nemoc, kdy člověk píše pořád a o ničem. Ale dnešní problém není v tom, že by někdo psal moc. Dnešní problém je, že spousta lidí už nedokáže číst ani málo.
Jakmile má text víc než jeden argumentační krok, začíná to bolet.
První věta ještě dobrá. Druhá se dá přežít. Třetí už je podezřelá. A čtvrtá? Tam už čtenář začíná nervózně hledat tlačítko „zpět“.
Sociální sítě nás totiž naučily jednu zvláštní věc: že každá myšlenka musí být krátká, okamžitá a ideálně trochu vzteklá.
Myšlenka, která potřebuje čas, je podezřelá. Myšlenka, která potřebuje odstavec, je elitářská. A myšlenka, která potřebuje dvě stránky, je zjevně zločin proti lidskosti.
Jenže svět – a to je ta potíž – není krátký.
Svět je složitý. Věci mají příčiny a následky. A někdy dokonce dvě nebo tři. A někdy, což je úplně skandální, musí člověk přečíst celý text, aby pochopil pointu.
Ale zkuste to dnes někomu vysvětlit.
Lidé vám řeknou: „Nemám čas číst tak dlouhé věci.“
A pak stráví hodinu tím, že scrollují videa, kde někdo krájí mýdlo nebo vysvětluje geopolitiku v sedmi sekundách.
Takže prosím, milí čtenáři, malé přání.
Nenazývejte každý trochu delší text grafomanií. Spíš se na chvíli zastavte a zeptejte se sami sebe, kdy jste naposledy četli něco delšího než návod na rychlovarnou konvici.
Možná zjistíte, že problém není v tom, že někdo moc píše.
Možná je problém v tom, že jsme se trochu odnaučili číst. A bez čtení je svět zvláštně plochý. Jako displej telefonu, po kterém ten pán v tramvaji pořád jezdí prstem nahoru a dolů.
Nahoru a dolů.
A pořád dokola.
