Článek
Právník, ať už je soudcem, advokátem, státním zástupcem, sňatkovým podvodníkem (pardon to sem nepatří), podnikovým právníkem, notářem či akademikem, žije ve světě, který se mění téměř nepřetržitě.
Nové zákony, novely, evropská legislativa, judikatura českých i evropských soudů, digitalizace veřejné správy, umělá inteligence nebo nové trendy v ochraně osobních údajů – to vše vytváří prostředí, v němž nestačí jednou vystudovat fakultu a pak už jen „vykonávat profesi“.
Právník se musí holt vzdělávat stále, tak to bylo, tak to je. Ne proto, že je to módní slogan, ale proto, že bez průběžného vzdělávání začne profesně zaostávat. A někdy velmi rychle.
Stephen Covey ve své známé matici time managementu rozlišuje čtyři kvadranty činností. Sebevzdělávání typicky patří do druhého kvadrantu – jde o věc důležitou, ale nikoliv naléhavou. A právě v tom je jeho největší problém.
Telefon od klienta je naléhavý.
Blížící se lhůta k podání odvolání či rozkladu je naléhavá.
Porada s vedením kanceláře je naléhavá.
Odpověď na sto dvacet nepřečtených e-mailů je také zdánlivě naléhavá.
Jenže přečíst si nový rozsudek Nejvyššího správního soudu, prostudovat změny ve veřejném stavebním právu nebo absolvovat odborný seminář? To „počká“. A často čeká týdny, měsíce, někdy i roky.
Právnické profese mají jednu zvláštnost: člověk může dlouhou dobu fungovat ze setrvačnosti. Zkušený praktik zvládne rutinní agendu i bez soustavného studia. Jenže právo není statická disciplína. To, co platilo před pěti lety, dnes nemusí obstát. Někdy se změní zákon, jindy rozhodovací praxe soudů a někdy se promění celé společenské prostředí.
Mnoho právníků přitom propadá iluzi, že „už to dělají dlouho“. Jenže délka praxe není automaticky totéž co odbornost. Existují lidé, kteří dvacet let opakují stále stejné profesní návyky, aniž by se skutečně rozvíjeli. A vedle nich jsou mladší kolegové, kteří systematicky sledují judikaturu, vzdělávají se a během několika let získají výrazný odborný náskok.
Sebevzdělávání navíc není jen otázkou odborných znalostí. Dobrý právník by měl rozumět i ekonomii, psychologii, komunikaci nebo moderním technologiím. Advokát, který nechápe digitální prostředí, bude obtížně řešit kybernetické incidenty. Akademik, který nesleduje společenské změny, může skončit v odtrženém světě abstraktních teorií. A soudce, který přestane číst odbornou literaturu, riskuje profesní stagnaci.
Paradoxem právnické práce je, že vzdělávání bývá často odkládáno právě těmi nejschopnějšími a nejvytíženějšími lidmi. Člověk si říká: „Až bude klidnější období, pustím se do toho.“ Jenže v právu žádné klidnější období zpravidla nepřijde. Vždy bude další termín, další klient, další jednání či další administrativa.
Proto je třeba brát sebevzdělávání jako pevnou součást profese, nikoliv jako volnočasový luxus. Stejně jako lékař musí sledovat nové postupy léčby, musí i právník průběžně kultivovat své znalosti. Jinak mu hrozí profesní „zakonzervování“.
A možná je zde ještě jeden rozměr. Neustálé vzdělávání pomáhá člověku zachovat profesní pokoru. Právo je natolik rozsáhlé a proměnlivé, že nikdo nemůže vědět všechno. Kdo má pocit, že už se nemá co učit, bývá často nebezpečně blízko odbornému vyhoření nebo profesní samolibosti.
Coveyho druhý kvadrant je zrádný právě tím, že nekřičí. Nevyžaduje okamžitou reakci. Neposílá urgenci ani předžalobní výzvu. Přesto právě činnosti z tohoto kvadrantu často rozhodují o dlouhodobé kvalitě profesního života.
U právníků to platí dvojnásob.
Podkladové prameny (primární i sekundární):
https://en.wikipedia.org/wiki/Stephen_Covey
Stephen R. Covey. 8. návyk – od efektivnosti k výjimečnosti. Management Press, 2005.
Stephen R. Covey, A. Roger Merrill, Rebecca R. Merrill. To nejdůležitější na první místo. Management Press, 2008.
autorovy mnohaleté zkušenosti
