Článek
V Brně se například jedna parta mladistvých rozhodla zpestřit si volný čas házením vajec do oken starších lidí. Nevím, kdo jim poradil právě vejce. Možná dějepisářka nebo jiná slepice. Ostatně vejce už v minulosti sehrála významnou úlohu. Třeba při stavbě Karlova mostu.
Pro seniory to ovšem nebyla žádná legrace. Vejce dopadne na okno, rozplácne se, steče dolů a zaschne přesně tak, aby se člověk při jeho odstraňování začal zamýšlet nad sebevraždou nebo zabitím pachatele!
Staří lidé tedy opakovaně vybíhali před dům a snažili se výrostky chytit. Jenže dnešní problémová mládež je celkem rychlá. A také má jednu velkou výhodu: ještě nemusí platit hypotéku, takže může bezstarostně sprintovat.
Až jednou narazili na Standu. Sedmašedesátiletého Standu. A Standa nebyl zrovna za zelena utržený.
Tentokrát se schoval do zálohy.
Když se puberťáci přiblížili, Standa zařval. Prý velmi neempatickým hlasem. Což je dnes poměrně závažná věc. Empatický člověk totiž podle současných pravidel nemá říkat „Okamžitě přestaňte, vy parchanti“, nýbrž spíše „Milé děti, dovolil bych si vás upozornit, že vaše současné behaviorální projevy mohou u některých obyvatel vyvolávat nepříjemné emoce.“
Standa na to neměl čas.
Měl totiž psa Artuše.
A Artuš měl zásoby.
Řekněme, že Standa si tentokrát nevzal na pomoc paragrafy, městskou policii ani psychologa. Vzal si to, co měl zrovna k dispozici. Psí hovínka.
Výsledek byl údajně přesvědčivý. Někteří mladíci byli dekorováni přímo na místě a jeden z nich se dokonce stal majitelem zcela nové značkové mikiny s velmi osobitým potiskem. Standa si do ní ještě otřel ruce.
Je pozoruhodné, jak rychle se výchovný proces změnil v praktickou ukázku příčiny a následku.
Děti si samozřejmě šly stěžovat rodičům. Člověk by čekal klasickou rodičovskou větu: „Jak si to ten důchodce vůbec dovolil?!“
Jenže rodiče tentokrát překvapili.
Nedali dítěti další kapesné.
Nedali mu ani právníka.
Dali mu přednášku.
Prý si to zasloužil.
Fekální konstruktivismus
A tak máme možná nový pedagogický směr. Říká se mu fekální konstruktivismus. Dítě něco provede, svět mu vysvětlí, že to nebyl dobrý nápad, a ono si to zapamatuje především čichem.
Samozřejmě by bylo možné celou věc analyzovat. Můžeme mluvit o traumatu, psychosociálním vývoji, generačních konfliktech, nevhodném způsobu řešení sporů a potřebě citlivého dialogu.
Anebo můžeme připustit jednoduchou věc. Že někdy jsou děti prostě dacani.
A někdy mají senioři (viditelného) psa… a dál to již vlastně znáte.
