Článek
A přitom se to všechno opravdu stalo. Jen tehdy nikdo netušil, že jednou budeme na tu dobu vzpomínat jako na historickou epochu, kdy bylo možné téměř všechno a kdejaká absurdita se ještě vešla do kategorie „taková byla doba“.
Ondřej Neff vzpomíná na jednu příhodu z doby, kdy se loučilo Federální shromáždění. Parlament právě hlasoval o svém vlastním konci. Velká chvíle československých dějin.
A nedaleko, v budově někdejšího Rudého práva na Poříčí, probíhala současně událost poněkud jiného charakteru. Nezávislá erotická iniciativa tam pořádala erotickou show. Moderoval ji, tuším, legendární sexuolog Jaroslav Zvěřina a program byl na tehdejší poměry přiměřeně odvážný. Striptýz nebyl zdaleka tím nejodvážnějším číslem.
A pak se otevřely dveře.
Dovnitř vstoupilo patnáct poslanců a poslankyň tehdejšího Federálního shromáždění. Ano, i zákonodárkyně se tehdy zajímaly o erotiku.
Člověk si říká, že v tom musela být nějaká politická souvislost. Možná šlo o odbornou exkurzi. Třeba o poslední jednání výboru pro sexuální osvětu a jiné společenské věci. Anebo poslanci jednoduše usoudili, že když už právě odhlasovali konec Federálního shromáždění, zaslouží si poznat, co bude následovat.
Zněla tam také památná věta, že z nich budou senátoři. A že rozhodně nebudou mít holé zadky jako dámy na podiu.
Jedním ze zlatých hřebů pozdního odpoledne se prý stalo když nejmenovaný (patrně republikánský) poslanec se snažil vypít vodní postel.
Zlatá devadesátá léta
Ergo kladívko, právě tady se devadesátá léta ukazují v celé své kráse. Starý (komunistický/socialistický) režim skončil. Nový ještě pořádně nezačal a mezi tím vznikl prostor, do něhož se vešlo všechno: politika, podnikání, privatizace, erotické videopůjčovny, první mobilní telefony, pestrobarevné kravaty, fialová saka (Fialova drahota přišla až o více než čtvrtstoletí později) i erotické show v prostorách, kde ještě nedávno sídlila ideologická mašinérie Rudého práva.
Dnes bychom patrně hledali tiskového mluvčího, který by vysvětlil, že návštěva poslanců měla ryze pracovní charakter. Tehdy se nic takového neřešilo.
Nebyl Twitter, nebyl Facebook, nebyly sociální sítě. Na poslance se nemohlo každý den rozčílit několik tisíc lidí v komentářích.
Historka proto zůstala historií.
A možná je to dobře. Protože některé vzpomínky by měly zůstat přesně takové, jaké jsou: trochu absurdní, trochu trapné, trochu neuvěřitelné. Nenapodobitelné.
Federální shromáždění zmizelo.
Senát, který vznikl tím, že mnohým poslancům Federálního shromáždění stranické sekretariáty slíbily tučné prebendy senátorů, zůstal dodnes.
-----------------------------------------
((Na základě vzpomínek váženého pana Ondřeje Neffa (šéfredaktora Neviditelného psa) a s jeho laskavým svolením, autorsky Medvědem upraveno.))
