Článek
Česká a moravská politika má zvláštní vlastnost. Některé osobnosti z ní nezmizí nikdy. Ať otevřete noviny kdykoliv, pořád tam na vás vykoukne stejná sestava. Jiní politici však zmizí téměř dokonale. Jako by je odvál průvan z poslanecké kantýny.
A právě do této druhé kategorie patří Stanislav P. Příjmení jsme již zapomněli.
Politik, kterého si dnes vybaví už jen političtí pamětníci, archiváři České televize a několik skalních stranických kolegů, kteří ještě nezapomněli heslo do dávného e-mailu na Volném.
Přitom svého času nešlo o bezvýznamnou figuru.
Patřil ke generaci politiků, která vyrůstala v devadesátých letech – v době, kdy se politika ještě dělala trochu punkově, trochu amatérsky, ale často s větší osobní odvahou než dnes. Nebyly sociální sítě, nebyli profesionální marketéři na každém rohu a politik musel občas opravdu něco říct z hlavy. Což bývalo zároveň jeho největší předností i největší katastrofou.
Stanislav P. byl typem politika, kterého by dnešní mediální poradci pravděpodobně nepustili ani k mikrofonu. Nepůsobil jako naleštěný produkt. Nepřipomínal instagramového influencera v saku. Byl spíš představitelem staré školy: stranická práce, schůze, regionální politika, dlouhé debaty v zakouřených sálech kulturáků a nekonečné tiskové konference, kde se vypilo více kávy než dnes v celém Bruselu.
A právě to je možná důvod, proč dnes působí téměř jako relikt jiné epochy.
Současná politika totiž funguje jinak. Dnešní úspěšný politik musí zvládat TikTok, krátká videa, marketingové slogany a ideálně mít psa, kterého lze použít v kampani. Program je až druhotný. Hlavní je „dosah“. Kdo nemá dosah, jako by nebyl.
Pravý politik
Politici typu Stanislava P. byli naproti tomu produktem doby, kdy se ještě vedly dlouhé ideové spory. Kdy se politici hádali o ekonomické reformy, evropskou integraci nebo podobu státu. Dnes se často vede spor hlavně o to, kdo komu napsal ošklivý tweet.
Je vlastně fascinující, jak rychle česká společnost zapomíná. Ještě před pár lety byli někteří politici všude – ve zprávách, debatách, na billboardech. A pak najednou nic. Ticho. Žádné rozhovory, žádné komentáře, žádné výroční medailonky. Jen občas stará fotografie v archivu nebo zapomenutý článek na internetu.
Krutost světa
Možná je to ale přirozené. Politika je kruté prostředí. Ve sportu vám po kariéře zatleskají. Herec dostane cenu za celoživotní dílo. Ale politik? Ten bývá rád, když ho po letech lidé alespoň neproklínají.
Příběh Stanislava P. tak není jen příběhem jednoho zapomenutého muže. Je i připomínkou pomíjivosti české politiky. Dnes jste hvězda televizních debat, zítra vás algoritmus veřejného zájmu odsunul do historického sklepa vedle faxu, kuponové privatizace, Milouše Jakeše a písničky skupiny Lunetic na kazetách.
A přesto mají tito zapomenutí politici jednu výhodu. Už nemusí číst komentáře o sobě pod články na internetu.
