První transgender senátorka? Demokracie nestojí na prvenstvích, ale tvrdé masarykovské práci

Politika není a nesmí být přehlídka identit

Na serveru Médium.cz se nedávno objevil článek o tom, že by Česká republika mohla mít v budoucnu „první transgender senátorku“. Autorem je vlivný levicový bloger Michal Strych, který popisuje vstup aktivistky Lenka Králová do politiky a její úvahy o kandidatuře do Senátu v roce 2028.

Na první pohled jde o běžnou politickou informaci. Způsob, jakým je však celý příběh prezentován, je symptomem širšího problému dnešní doby: politika je stále častěji redukována na identitu, nikoli na program, kompetenci a schopnost spravovat veřejné věci.

Moderní demokratický stát stojí na jednoduchém principu: občané jsou si rovni před zákonem a ve volbách rozhodují o tom, kdo bude spravovat stát. Politická soutěž má být soutěží idejí, nikoli katalogem sociálních identit.

V citovaném článku je však hlavním sdělením právě to, že by šlo o „první transgender osobu v Senátu“. Takové zdůrazňování je přinejmenším zvláštní. Senát přece nepotřebuje „transgender senátory“, „blondýny“ nebo „leváky“. Potřebuje lidi, kteří rozumějí právu, ekonomice a fungování státu.

Jakmile začneme politiku vnímat primárně skrze identitu, začíná se z demokracie vytrácet její skutečný obsah.

Z článku se také dozvídáme, že Lenka Králová je aktivní v oblasti práv LGBT a působí ve vládním poradním orgánu. Taková občanská angažovanost je samozřejmě legitimní. Aktivismus však není automatickou kvalifikací pro zákonodárnou funkci.

Politika není prostor pro osobní příběhy nebo symbolická gesta. Je to především odpovědnost za zákony, veřejné finance a stabilitu státu. V době, kdy Česká republika řeší zadlužení, energetiku či demografické problémy, je poněkud zvláštní, že se část veřejné debaty soustředí na otázku symbolických prvenství.

V textu se objevuje také argument, že Senátu údajně chybí diverzita a že jej tvoří „převážně konzervativní pánové“. Takové tvrzení ale odhaluje podstatu dnešní ideologie diverzity: místo svobodné soutěže názorů se prosazuje jakési sociální inženýrství.

Parlament přece není společenský experiment, kde se plánuje demografické složení podle předem stanovených kvót. Je to instituce, kterou formují voliči. Pokud si občané zvolí více konzervativních politiků, není to problém, ale přirozený projev demokratické vůle.

Celá debata je příkladem širšího trendu: politika se mění v mediální show, kde důležitější než program je příběh. Místo diskuse o zákonech, ekonomice nebo svobodě jednotlivce se vede spor o symbolická prvenství.

Každý občan má samozřejmě právo kandidovat do veřejné funkce. O tom není sporu. Rozhodující však má být kvalita programu a schopnost nést odpovědnost za stát.

Demokracie totiž nestojí na identitách. Stojí na idejích.