Článek
Rusové již jedou! Babiš je zavolal….
Pamatujete si to loňské (hlavně předvolební) napětí? Ty vážné tváře, řvavé billboardy, varovně zdvižené prsty a dramatické statusy na sociálních sítích?
Pokud vyhraje hnutí ANO, přijedou do české kotliny ruské tanky. Demokracie skončí. Východ pohltí Západ. A my budeme snídat boršč pod dohledem okupační putinovské správy.
Vyhrálo hnutí ANO. A ruské (či běloruské) tanky? Nikde.
Možná špatně odbočily u Bohumína. Nebo zůstaly stát na nějaké nedostavěné slovenské dálnici. Anebo – a to je kacířská myšlenka – nikdy vyjet neměly.
Strašení jako volební strategie
Zástupci tehdejší vládní koalice – STAN, SPOLU i Česká pirátská strana – tehdy část kampaně postavili na existenciální hrozbě. Nešlo jen o kritiku programu hnutí ANO či osobnosti Andreje Babiše. Šlo o dryáčnické varování před civilizačním kolapsem. Pamatujete jak se věcná (před)volební argumentace proměnila v geopolitický polo-hysterický thriller?
Jako právník si kladu otázku: byl to nedbalostní omyl, nebo záměrný kalkul? Byly to přehnané metafory, které se utrhly ze řetězu? Nebo vědomé vyvolávání strachu jako nástroje mobilizace? Strach je totiž silný motivátor. Silnější než racionální argument. To věděl již mi(ni)str propagandy Josef Goebbells. Jistě goebbelsovská metafora je hodně otřepaná, ale stále účinná a hlavně pravdivá.
Politická odpovědnost bez následků
Pokud někdo tvrdí, že volby rozhodují o tom, zda do země vjedou cizí tanky, a nestane se to – neměl by přijít alespoň drobný akt sebereflexe?
Omluva?
Přiznání přehánění?
Alespoň konstatování, že rétorika byla „emočně vypjatá“?
V demokratické kultuře by to nebylo slabostí. Byla by to síla.
Jenže omluvy v české politice nepatří k oblíbeným disciplínám. Strašit je snazší než vysvětlovat. A po volbách se paměť voličů spoléhá na to, že přepne na jiný kanál.
A co ti vystrašení?
Zajímavější, než samotní politici jsou voliči, kteří se skutečně báli. Lidé, kteří třeba zvažovali volit politické hnutí ANO kvůli programu, ale ustoupili, protože nechtěli „riskovat ruskou okupaci“.
Kdo jim vrátí ten hlas?
Kdo jim vrátí ten pocit, že volili pod tlakem katastrofického scénáře?
Formálně samozřejmě nikdo. Volby jsou svobodné. Každý se rozhoduje sám. Ale pokud je veřejný prostor zaplněn apokalyptickými vizemi, je to opravdu svobodné rozhodování – nebo rozhodování pod emocionálním nátlakem?
Tanky jako metafora
Možná někdo řekne, že „tanky“ byly jen zkratkou. Symbolickým vyjádřením obav o směřování země. Dobře. Ale i symboly mají svou váhu. Pokud s nimi politici zacházejí lehkovážně, erodují důvěru ve veřejnou debatu. A bez důvěry se demokracie mění v permanentní hysterii.
Ještě jednou – takže, kde jsou ty tanky?
Nikde. A právě to je pointa.
Nejde o to, kdo koho volil. Jde o to, zda jsme ochotni přiznat, že politická soutěž nemá být soutěží ve strašení. Protože pokud budeme každé volby prezentovat jako poslední bitvu o přežití státu, jednou tomu lidé přestanou věřit úplně.
A pak už nebude potřeba žádných tanků. Stačí cynismus.
Na to nesmíme zapomínat, pakliže to s politickou kulturou v Česku myslíme opravdu vážně.
(modifikovaně psáno pro LN)
