Článek
Prezident Petr Pavel sebevědomě a bez velkých okolků vyzval k podání kompetenční žaloby. Formálně vzato jde o legitimní nástroj – spor o rozsah pravomocí mezi ústavními orgány má své procesní řešení.
Rozhoduje o něm plénum Ústavní soud. Tedy orgán, který má být pojistkou ústavnosti, nikoli arénou pro pokračování politických zápasů jinými prostředky.
Právě zde však začíná problém.
Kompetenční žaloba je výjimečný instrument. Má řešit skutečné kolize pravomocí, nikoli suplovat nedostatek politické dohody. Pokud se z ní stane standardní prostředek „dotlačení“ druhé strany, promění se ústavní soudnictví v pokračování politiky procesní cestou. A to je pro instituci, jejíž legitimita stojí na důvěře v její nestrannost, krajně riskantní.
Ergo kladívko, plénum Ústavního soudu dnes rozhoduje ve složení, které bylo během mandátu prezidenta Pavla z větší části obměněno. To je fakt, nikoli výtka.
Koneckonců Ústava svěřuje hlavě státu pravomoc jmenovat soudce se souhlasem Senátu a každý prezident tak přirozeně vtiskne soudu určitý personální otisk. Jenže právě v situaci, kdy by soud měl rozhodnout spor iniciovaný prezidentem či v jeho zájmu, se tento personální aspekt nevyhnutelně stane součástí veřejné debaty.
Soudci by pak stáli před nevděčnou volbou. Rozhodnout ve prospěch jednoho z politických táborů – a nést podezření, že jejich výklad je motivován personální vazbou na jmenující autoritu.
Anebo přijít s kompromisním, mnohoznačným nálezem, který sice nikoho přímo neporazí, ale ani nic zásadního nevyřeší. V obou variantách utrpí důvěra. A bez důvěry je ústavní soudnictví jen technikou výkladu textu, nikoli autoritou.
Politika má být schopna řešit konflikty politickými prostředky – jednáním, vyjednáváním, odpovědností vůči voličům. Přenášet je systematicky na soud znamená rezignovat na podstatu zastupitelské demokracie. Soud není mediační kancelář mezi Hradem a vládou; je to ultima ratio ochrany ústavnosti.
Závěrem
Volání po kompetenční žalobě může na někoho působit rozhodně a razantně. Ve skutečnosti je to však přiznání, že politický dialog selhal. A každé takové selhání, řešené soudní cestou, posouvá Ústavní soud blíže k politickému středu dění – tam, kde by být opravdu neměl.
Státnická moudrost někdy spočívá právě v tom, že formálně dostupný nástroj zůstane nepoužit. Ne vše, co je právně možné, je totiž i ústavně prozíravé.
Sečteno - je dobře že kompetenční žaloba vládou nebyla podána.
