Článek
Na důchodech (hlavně těch starobních) a reformách s nimi spojenými si vylámal zoubky již nejeden politik i politička (připomeňme například váženou paní Danuši Nerudovou).
Otázka minimálního důchodového věku patří k nejcitlivějším tématům veřejné politiky. Přesto se jí nelze vyhýbat, pokud chceme, aby důchodový systém dlouhodobě fungoval. Jedno z tabu, které se v debatách často obchází, je rozdíl v délce dožití mezi muži a ženami. Fakta jsou přitom dlouhodobě známá a statisticky stabilní: ženy se v průměru dožívají výrazně vyššího věku než muži. Až o sedm let.
Což je sedm krát dvanáct měsíců, tedy v průměru dostanou o krásných 84 starobních důchodů více než chudáci čeští a moravští muži. Což se rovná v součtu skoro dvou milionům korun, to věru není málo. Navíc se jedná o dva miliony tzv. čistého, starobní důchody se v Česku nezdaňují, ani se z nich neodvádí zdravotní a sociální pojištění. Což jako budoucí důchodce samozřejmě vítám.
Každý, kdo chodil do nějaké legální práce, ví, že na to, aby vydělal zmíněné dva „melouny“, tak musí reálně vydělat cca miliony tři. Samozřejmě pro zdejších horních deset tisíc to není žádná astronomická suma, nicméně pro nás střední třídu je to již skutečný balík.
Z toho plyne jednoduchý, byť nepříjemný závěr – ze systému ženy v průměru pumpují déle a v součtu více. Přibližně o zmíněné tři miliony korun hrubého.
Jak jsme již konstatovali výše, podle dat Českého statistického úřadu se ženy v Česku dožívají přibližně o sedm let více než muži. Příroda je prostě nastavila o dost odolnější než muže.
Pokud mají obě pohlaví stejný nominální (ne však faktický biologický) důchodový věk, znamená to, že ženy pobírají starobní důchod nejen déle, ale často i v relativně lepším zdravotním stavu. Logicky 75letá žena, která má před sebou cca 10 let života, je na tom v průměru zdravotně lépe než muž, kterému v témže věku zbývá ke smrtelné posteli jen krůček. Samozřejmě jsou výjimky, že muž zemře náhle téměř v plném zdraví, nicméně na výjimkách nemožno stavět systémové parametry a následné změny.
Z čistě systémového hlediska jde o velkou objektivní nerovnováhu, v neprospěch mužů.
Argument, že ženy mají během života nižší příjmy nebo přerušovanou kariéru kvůli péči o děti, je legitimní – ale patří do jiné části debaty. To je otázka nastavení výchovného, náhradních dob pojištění či individuální solidarity, nikoli automatického odůvodnění stejného (tedy v reálu vlastně nižšího) důchodového věku pro ženy. Míchání těchto dvou rovin vede k tomu, že se strukturální problém zakrývá sociálním argumentem.
Důchodový systém má být v první řadě dlouhodobě udržitelný. Pokud jedna skupina obyvatel prokazatelně čerpá dávku výrazně déle, je racionální uvažovat o tom, že by do systému také déle přispívala. Nejde o „trestání žen“, ale o přiblížení se principu elementární rovnováhy mezi tím, co kdo do systému vloží, a tím, co z něj v průměru získá.
Zdravé a plné sil
Navíc platí, že dnešní ženy se ve vyšším věku nacházejí ve výrazně lepší kondici než generace před nimi. Vzdělanost, zdravotní péče i pracovní podmínky se změnily. Představa, že žena po pětašedesátce automaticky patří mimo pracovní trh, je anachronická a neodpovídá realitě velké části populace.
Debata o pozdějším odchodu žen do starobního důchodu by proto neměla být vedena ideologicky ani emocionálně. Jde o racionální úvahu založenou na demografických datech a finanční realitě.
Pokud chceme zachovat důchody i pro další generace, musíme být ochotni otevřít i nepohodlná témata – a přestat předstírat, že biologické a statistické rozdíly mezi muži a ženami v systému neexistují.
(modifikovaně psáno pro LN)
