Článek
Osmdesátiletý nervózni pán stojí u pokladny v jihomoravském supermarketu a snaží se ve svém telefonu najít slevovou aplikaci. Věkem a nemocemi ztuhlé prsty mu na dotykovém displeji nekloužou tak hbitě jako mladším zákazníkům. Pohybují se pomalu, avšak docela pečlivě. Nota bene senior byl kdysi učitelem, dokonce i zástupcem ředitelky školy. Ale to je již řada let, co tomu tak bylo.
Fronta za starým kantorem se zvětšuje, napětí roste.
Pokladní, mladá žena zvyklá na rychlé odbavování zákazníků, ztrácí trpělivost a s lehkým ukrajinským přízvukem vyštěkne: „Nemůžete si pořídit rychlejší telefon?!“
Smutný nepotřebný dědeček
Stařík pardon senior se zarazí, zalapá po dechu a v očích se mu objeví slzy. Nikdo se ho nezastane.
Lidé ve frontě mlčí, dívají se stranou nebo nespokojeně podupávají. Pokladní si možná ani neuvědomuje, jak krutá její slova byla. Pracuje pod tlakem – její výkon se měří rychlostí odbavených zákazníků, ne empatií. Přesto její věta není jen projevem netrpělivosti. Ergo kladívko, je i symptomem dnešní zrychlené doby, ve které technologická rychlost vítězí nad lidskostí. A hlavně nad bazální slušností.
Dnes se už od seniorů očekává, že budou držet krok s digitalizací. Banky zavírají pobočky a nutí je ovládat internetové bankovnictví. Lékaři předepisují e-recepty.
Slevy? Jen přes mobilní aplikace.
A kdo se s tím trápí, je z pohledu mladých byznysmenů i poitiků vlastně jenom nadbytečná „překážka“, kterou je třeba odstranit.
Místo aby společnost nabízela pomocnou ruku, vrhá na starší generaci podrážděné pohledy a netrpělivé poznámky.
Bylo by tak těžké v tu chvíli projevit trochu pochopení? Věnovat pár sekund navíc? Ostatně, kdo z nás si může být jistý, že za pár let nebude v podobné situaci?
Možná bychom si to měli připomenout pokaždé, když se s nelibostí díváme na někoho, kdo nestíhá tempo moderní doby.
Polepšeme
