Článek
Paní Marie, čtyřiasedmdesátiletá seniorka z Prahy, se jednoho lednového odpoledne vydala na svůj obvyklý nákup. Ceny jsou vysoké – Fialová drahota jede na plné obrátky, síly už nejsou, jaké bývaly, ale život jde dál. A domů je potřeba přinést něco zdravého, avšak cenově dostupného, k jídlu.
Paní Maruška nikdy neměla výrazné politické preference – volila, jak jí to přišlo správné, někdy tu stranu, jindy zase jinou. Jednou lidovce, jindy zase jiné pokrytce – říkával její nebožtík manžel - železničář Honza.
O Tomiu Okamurovi samozřejmě Marie slyšela. Občas ho zahlédla v televizi, kde mluvil hlasitě a razantně, což ji spíš odrazovalo. „Příliš křičí, a také není náš, je to jakýsi Asiat…,“ říkávala svým známým, když došlo na politiku.
Jenže pak ho potkala osobně. A to všechno změnilo.
Mezi chlebem, zeleninou a trvanlivým mlékem stál on – muž v obleku, uhlazený, s pečlivě načesanými vlasy. A co víc, když se jejich pohledy setkaly, usmál se. „Dobrý den, paní, jak se dnes máte?“ pronesl klidným, přívětivým tónem, který neměl nic společného s oním bojovným mužem z televizních debat.
Paní Marii to zaskočilo. Jako když ji skoro před půl stoletím požádal její nebožtík manžel o ruku.
„Ale, synku, jak bych se měla, všechno je drahé a důchody malé,“ odpověděla, očekávajíc spíše zdvořilostní pokývnutí a rychlou rozlučku. Jenže se nestalo.
Pan poslanec Okamura se na ni pozorně podíval a dal se s ní do řeči. Mluvil o tom, jak je potřeba pomáhat lidem. A jak on sám rozumí tomu, že obyčejní občané mají těžký život, a jak se snaží bojovat za lepší podmínky.
A pak to přišlo – galantně jí uhnul s vozíkem, podal jí sáček s pečivem, které upustila, a nakonec jí ještě dal fotografii s vlastnoručním podpisem. Úplně zdarma. A jak krásně voněl, ještě lépe než její pan kardiolog z Motole. To už na Marii bylo opravdu příliš.
Naslouchající politik
Po dlouhých letech, kdy měla pocit, že ji politici jen ignorují, jí najednou jeden z nich naslouchal. Byl milý. Byl zdvořilý. A hlavně – měl pochopení.
Když došla domů, ještě dlouho na to setkání myslela. A pak se stalo něco, co by jí ještě ráno nepřišlo na mysl: rozhodla se, že v příštích volbách bude volit SPD. Nikdy dřív ji nevolila, ale tohle přece musí být slušný člověk, když se tak pěkně choval.
Zní to jako úsměvná historka, ale možná bychom se nad ní měli zamyslet. Jak často se naše volby, ať už politické, nebo životní, zakládají na dojmech? Jak často podlehneme momentálnímu kouzlu okamžiku? A co když se příště paní Marie potká s jiným politikem? Co když jí příště pomůže s těžkou taškou někdo jiný? Nepřehodnotí znovu svůj názor?
Závěrem
Možná bychom se my voliči měli začít častěji objevovat mezi regály. Nikdy nevíte, koho tam potkáte…
Potkali jste Vy laskaví čtenáři a čtenářky někdy nějakého politika v sámošce či kavárně?
A jak se choval – napište nám, prosím, do komentářů pod článkem, děkujeme.
