Článek
Jak se platí u pokladny aneb drobná studie o partnerské ekonomii
Věc to není tak prostá, jak by se mohlo zdát. V dávných dobách – alespoň podle románů našich babiček – to bývalo jasné. Muž sáhl do kapsy, vytáhl peněženku, zaplatil a vypadal přitom jako někdo, kdo právě zachránil rodinný rozpočet i čest svého rodu. Žena pak přidržela kabelku a pronesla cosi ve smyslu: „Děkuji, drahý.“ Bylo to jednoduché a svět se zdál být v pořádku.
Jenže dnešní svět je složitější. Stojíte u pásu, na kterém se pomalu sunou rohlíky, jogurty, šampon, neuzené kondomy, uzené koleno, a cosi, co zřejmě bylo koupeno proto, že to bylo ve slevě. A v tu chvíli nastává drobná, leč významná ekonomická porada.
„Tohle je moje,“ praví partnerka a ukazuje na kosmetiku.
„A tyhle dvě piva jsou moje,“ dodá muž trochu provinile.
Pak se oba dívají na pokladní, která je zjevně připravena přijmout jednu kartu, ale nikoli rodinnou konferenci o rozpočtové politice.
Některé páry to řeší přísně účetnicky. Každý si koupí své věci a zaplatí je – skoro by se chtělo říci, že by k tomu měli přiložit i fakturu ve dvou vyhotoveních. Jiné páry zase praktikují starobylý model: muž zaplatí všechno a tváří se přitom velkoryse, zatímco doma tiše počítá, kolik z toho vlastně bylo jeho.
Existuje však i třetí způsob, který považuji za nejzajímavější. Jeden zaplatí dnes, druhý zítra, a oba přitom předstírají, že to vůbec není žádná ekonomická operace, nýbrž cosi jako společenský tanec. Jednou vede jeden, podruhé druhý. A někdy se dokonce stane, že oba zapomenou, kdo vlastně platil naposledy – což je patrně nejzdravější stav partnerské ekonomiky.
Je totiž zvláštní, že otázka několika stovek korun u pokladny může v sobě skrývat celé filozofické pojednání o vztazích. Někdo v tom vidí galantnost, jiný spravedlnost, další zas praktické účetnictví domácnosti.
A tak bych měl malou otázku pro veřejnost, která se právě vrací z obchodu s taškou v ruce: jak to děláte vy?
Závěrem
Platí vždy muž, protože to tak velí starý dobrý zvyk?
Nebo si každý koupí své jogurty a zaplatí je s důstojností samostatného hospodáře?
Anebo existuje nějaká tichá dohoda, která se nedá vysvětlit, ale kupodivu funguje?
Přiznám se, že na to dosud nemám jasnou odpověď. Vím jen, že u pokladny se někdy odehrávají malé domácí dějiny – a že pokladní bývá jejich nejtrpělivějším svědkem.
