Může Policie chtít DNA i po svědkovi? A bez jeho souhlasu?

Policie může chtít DNA i po svědkovi. Ale jen za určitých podmínek

V trestním řízení se často hovoří o právech obviněných. Méně se ale ví, že i svědek může být v určitých situacích povinen podrobit se úkonům, které zasahují do jeho tělesné integrity. Typickým příkladem je odběr biologického materiálu ke zjištění DNA – například stěr z dutiny ústní.

Český trestní řád takovou možnost skutečně připouští.

Právním základem je § 114 odst. 3 trestního řádu. Ten stanoví, že pokud je k provedení důkazu nutné zjistit totožnost osoby, která se zdržovala na místě činu, je dotyčný povinen strpět úkony potřebné k takovému zjištění.

Prakticky to znamená, že policie může vyzvat určitou osobu – klidně i svědka – aby umožnila odebrání biologického materiálu. Cílem je porovnat DNA například se stopami nalezenými na místě trestného činu. V některých případech totiž právě genetická stopa rozhoduje o tom, zda se konkrétní osoba na místě události skutečně nacházela.

Je důležité zdůraznit, že tato povinnost se netýká jen podezřelých či obviněných. Může dopadnout i na osoby, které jsou zatím v procesním postavení svědka.

Policie zpravidla nejprve vyzve osobu k dobrovolné součinnosti. V praxi jde často o jednoduchý stěr z ústní dutiny, který trvá několik sekund. Pokud ale dotyčný spolupráci odmítne, zákon v určitých situacích umožňuje, aby policie tento úkon provedla i bez jeho souhlasu.

Jinými slovy: pokud je odběr biologického materiálu skutečně nezbytný pro objasnění věci, může být osoba povinna jej strpět.

Tím však pravomoci policie nekončí bez limitů. Zásah do tělesné integrity člověka musí vždy splňovat princip přiměřenosti. Odběr DNA totiž představuje poměrně citlivý zásah do soukromí.

Orgány činné v trestním řízení by proto měly vždy zvážit, zda existují jiné, méně invazivní důkazní prostředky. Pokud lze například přítomnost osoby na místě činu spolehlivě doložit kamerovým záznamem, výpověďmi svědků nebo jinými stopami, měl by mít takový postup přednost.

Teprve pokud tyto prostředky nestačí, přichází na řadu genetická identifikace.

Odběr biologického materiálu je dnes běžnou součástí moderní kriminalistiky. DNA stopy často rozhodují o vině či nevině. Současně však jde o citlivý zásah do osobní sféry jednotlivce.

Proto právní úprava hledá rovnováhu: na jedné straně umožňuje policii účinně vyšetřovat trestné činy, na straně druhé stanoví limity, které mají chránit práva osob – a to i těch, které jsou „jen“ svědky.

Pro veřejnost z toho plyne jednoduché poučení: být svědkem v trestním řízení neznamená pouze vypovídat. V určitých situacích může zákon požadovat i další součinnost, včetně strpění odběru biologického materiálu.