Článek
Můj muž Eda – ano, ten Eda, co skoro třicet let tvrdil, že „mladý holky jsou hloupý a furt koukaj do mobilu“ – odešel. A ne jen tak odešel. Odešel za třiadvacetiletou.
Zklamal mě. Ale ne tak, jak si Eda myslí. Já jsem totiž nebrečela do polštáře, nepsala citáty o zradě na Facebook a neobjednávala si krabici vína „na přežití víkendu“.
Já jsem se rozhodla jednat. V klidu. Dospěle. Strategicky. Po brněnsku.
Protože když vám život zavře dveře, je dobré si otevřít celou rodinu.
Seznámila jsem se s jejím otcem. Jindrou. Padesátník, lehce prošedivělý, sportovní bunda, která ještě není zoufalá, smysl pro humor a schopnost poslouchat. Taková ta kombinace, kdy si říkáte: Sakra, proč jsem celý život chodila s Edou?
Slovo dalo slovo, kafe dalo víno, víno dalo noc a noc dala… nový rodinný stav. A tak jsem se – zcela neplánovaně – stala tchýní svého bývalého manžela.
Ano. Čtete správně. Já. Jeho. Tchýní.
Eda to prý rozdýchával těžce. Což chápu. Není jednoduché, když vám žena uteče s někým mladším – a vaše bývalá si to vykompenzuje tak, že vám začne říkat:
„Edíku, nechceš ještě bramborový salát? Jako tchýně mám povinnost…“
Rodinné oslavy jsou teď kapitola sama pro sebe. Sedíme u jednoho stolu. On se dívá do talíře, jeho nová láska do mobilu, Jindra do mě a já… já krájím bábovku. Pomalu.
S úsměvem ženy, která ví, že karma má smysl pro humor.
Největší radost mám z maličkostí. Z toho, že mu můžu popřát hezké Vánoce „za celou rodinu“. Z toho, že mu tykám s lehkou mateřskou převahou. A hlavně z toho, že on teď ví, že každé jeho životní rozhodnutí má následky.
Ergo kladívko, nemstím se. Já jen žiju svůj nejlepší život.
A Eda? Ten bude trpět. Ne proto, že bych mu to přála. Ale proto, že si to – jako dospělý muž, který odešel za třiadvacetiletou – tak trochu zasloužil.
A jestli je tohle pohádka? Ano. Pohádka o tom, že když už vás princ opustí, můžete si klidně vzít krále rodu. A ještě mu u toho zamávat z čela rodinného stolu.
-----------------------
(autorský fejetonový text)
