Článek
Chlapi jsou strašní – a nyní lze vybírat z neúplné škály více či méně oprávněných výhrad. Jsou nespolehliví, nejradši by se nemyli, krkaj´, chrápou a vůbec jsou hluční, pořád někde trajdaj´. Případně naopak: věčně tvrdne doma, válí se po gauči a čučí na bednu, odpadky nevynesl ani nepamatuju, věčně nechává někde něco povalovat.
Jeden současný (v této chvíli bohužel významný) politik vypustil do světa krátké výstižné souvětí, které si už žije vlastním životem. Snad na ně nemá copyright, já si je půjčím: jsme hrozní, já vím.
Ale přece jen, dámy, buďte trochu shovívavé a přiznejte nám i nějaké kladné body. Třeba to, že nemáme sklony k panice, naopak ji dokážeme zklidnit. Neužíráme se, jestli jsme nezapomněli – zhasnout, zamknout, otevřít/zavřít okno, vypnout plyn… Také jsme celkem skromní. Nepotřebujeme totiž tolik příručních zavazadel (jak jinak nazvat kabelku?), kabátů (stačí pohled do šatníku po větě Nemám co na sebe), bot (když se nemůžu přes ty hromady krabic ve skříni prodrat, manželka mě uklidní: to jsou jen ty letní), klientských karet (když mě jednou požádala, abych jí v peněžence jednu našel, přísahám, že jsem jich napočítal 32, jako mariášových)… A nakonec stejně většinou zaplatíme, co chcete.
Pracuji už přes dvacet let v prostředí, kde převládají ženy. Na úřadě, tam to celkem šlo, byly rozptýleny po kancelářích, ale ve škole, to je jiná (o akustické kumulaci ve sborovně, kde jsem svého času sedával sám s patnácti kolegyněmi různé síly hlasu o různých tóninách, jsem se už zmiňoval). Je logické, že v takovém prostředí přijde každou chvilku na přetřes, co který „ten její“ zase provedl. A protože hříšky a poklesky jsou jako ty mariášové karty - dá se s nimi hrát pořád dokola - k aktuálnímu prohřešku se vzápětí nabalují další starší, nezřídka po xté reprízované.
Sborovna, přestávka: Holky představte si, co ten muj včera proved´! Co?! … Cože, no to je strašný! A co ty?! Nic? Fakt?! To já bych… To nic není, to už jsem vám říkala, co mi ten muj minulej tejden řek´? Ne! Jo! Já to neslyšela! Já jo, to si poslechni, to stojí za to! Von mi řek´… Kecáš?! A co ty na to? A co von? Cože?! Fůůů, no to bych nevydejchala! Víš, co bych mu řekla?! Hele holky a ten můj před měsícem… Á, pán si nasazuje sluchátka, nechce slyšet pravdu!
Ano, paní učitelky opravdu zvládají vyslovovat vykřičníky. I v tázacích větách.
Před časem mi při jednom večírku vmetly dvě kolegyně do očí novou drsnou pravdu. Vy ´ste hrozný, vy chlapi. Proč? No jak drobíte! Ten můj jen projde kuchyní a už je tam plno drobků! Hmm, já na to. Něco na tom bude, doma to slýchám v mírnější verzi taky. Ale copak jde rozkrojit housku nebo ukrojit krajíc chleba bez drobků? I další potraviny se v kuchyni chovají stejně záludně – udělám v kuchyni jeden krok a už po mě zůstane nějaký žmolek, odřezek, slupka, flíček, zrníčko…
Ale pak přišla další smeč. Ale nejenže drobíte, vy i prášíte! Cože? Jo, muj starej nebyl tejden doma a já nemusela sáhnout na prachovku. A jen přijel, všude plno prachu! Hrůza!
Tak jo, za sebe přiznám, že drobím. Možná i práším, i když to mi doma (zatím?) nevytkli. A co byste tedy chtěly? Mít doma ležáka, co nechodí? Ten by neprášil… Chlápka bez zubů, co je na tekuté stravě? Ten by nedrobil… I když možná by zase kapal…
Ale stejně, uznejte: co byste si bez nás počaly? A co teprve my bez vás…
