Článek
Jakožto obyvatel nevelkého města v Podkrušnohoří jsem vyrůstal ve stereotypu, že všichni Pražáci jsou namyšlení frajeři. Později se k tomu přidal další: agresivní řidiči. Tak jsem vesele nadával na ty bezohledné frajery s pražskou poznávací značkou. Než jsem si koupil v Jičíně auto a od té doby jsem taky řidič – Pražák. A než jsem k stáru zjistil, že jistá míra agresivity je v pražském provozu prostě nutná…
K našemu hlavnímu městu mám veskrze kladný vztah. Nabízí spoustu kulturních zážitků nejrůznějších forem. Je místem výjimečné koncentrace krásných míst, budov, věcí, obrazů… Městem, kde se tvořily naše dějiny.
Ale taky městem se spoustou lidí, co pořád někam spěchají, shonu, hluku, předražených cen, šílených dopravních zácp – rád si sem párkrát do roka zajedu za kulturou nebo za blízkými, ale žít bych tu nemohl.
Pražáci. Když jsem počítal své známé žijící v Praze, došel jsem horko těžko k číslu deset. Jsou to vesměs mí známí nebo kamarádi, které do hlavního města přilákaly umělecké, profesní, případně jiné ambice. Rodilé Pražáky znám dva, z toho jeden, můj zeťák, sparťan, ale jinak zlatej člověk, se odstěhoval na venkov.
Mí známí jsou tedy vlastně ona opovrhovaná náplava. Co mají společného? Odvahu vydat se do neznámého prostředí, snahu a schopnost prosadit se v něm. Což se všem v té či oné míře povedlo.
Ono to tak vlastně bylo vždycky. Národní obrození je období, z němž se formoval moderní český národ. Ze čtrnácti nejvýznamnějších osobností tohoto pro nás tak významného období, které působily převážně v Praze, jsou jen čtyři jsou zdejší rodáci – tedy přibližně čtvrtina. Zbytek: náplava. Logické: Jungmann v Hudlicích, Erben v Miletíně nebo Palacký v Hodslavicích by asi díru do světa neudělali.
Mimochodem, Praha si takhle vtáhla i všechny naše děti – ta nejstarší odešla se sparťanem na venkov (ale v dosahu pražské MHD) a ty dvě mladší nám už taky určitě nevrátí. Co by tady dělali? Je tolik možností, které jim hlavní město nabízí… Oba jsou vzdělaní, pracovití, ambiciózní – prostě typická pražská náplava.
Takže Pražáci, moc se neprste: co byste byli bez nás venkovanů, kteří k vám každoročně vysíláme několik tisíc našich nejšikovnějších, aby se valná část z nich už zpátky domů nevrátila?
Ne, to není postesknutí, to je konstatování. Nenadávejme na Prahu. Možná jsou někteří Pražáci arogantní, mazaní, třeba někteří zbytečně machrují, vydělávají (i platí) víc než my, možná někteří, co jsou z Prahe, mluví legračňa. Ale život v té městské džungli jim ukazuje, že když chtějí uspět, musejí makat (víc než my) a že nic není zadarmo. A tak se nenechají oblbnout tak snadno prázdnými sliby některých politiků jako my tady na venkově. V Praze žije zřejmě dost bohatých lidí, takže tam jen tak neuvěří tvrzení miliardáře, že nechce bohatnout, ale chce rozdávat peníze jiným.
A vůbec, když už dneska chudinku demokracii ohýbáme, že jí to musí bolet, co kdybychom šli ještě dál? Já bych nechal volební právo jen Pražákům, u nás k volbám stejně skoro nikdo nechodí. My zvenku tam přece máme dostatečný počet schopných reprezentantů v podobě náplavy…
