Článek
Často opakované tvrzení, že závist je naše národní vlastnost, povazuji za nadsázku. Možná mám štěstí, že se pohybuji mezi lidmi, kteří nejsou závistiví. Na druhou stranu… vzpomínek na závist mám víc než dost, i když nebyla nebezpečná, spíš jen budila nevraživost. Za komunistů měli mít všichni tak nějak stejně - pak přece není komu co závidět. Drobné výjimky tu sice byly, ale v mezích.
Vyrůstal jsem na sídlišti, kde žili převážně lidi z Ervěnic, města, které muselo ustoupit těžbě uhlí, a většina chlapů pracovala na šachtě. Jen málokdo z nich byl mobilní. V naší ulici měl pan Bartoš fichtla, pan Fröhlich motorku, pan Neumann moskviče a inženýr Kadlec wartburga, a to bylo vše. Asi měli o dost víc než ostatní, ale nevzpomenu si, že by někdo někdy utrousil cokoli závistivého. Možná proto, že tihle šachťáci zažili nuzné poměry a byli sami rádi za to, co mají.
Ale už jako malí jsme si uvědomovali, že někdo má víc. Například Péťa měl koloběžku s nafukovacími dušemi, to tenkrát byl přepych. Měl příbuzné v západním Německu. Ale tam přece bydleli ti, co začali a prohráli válku, tak jak to, že tam mají lepší koloběžky? Takže to byla taková malá dětská závistička, a trochu zmatek.
Později ten zmatek vzrostl, když jsem zjistil, že u nás jsou obchody, v nichž může nakupovat jen někdo. Třeba ti, kteří měli to štěstí, že jejich tátové či dědové havíři před válkou odešli za prací do Francie, po válce se vrátili a k stáru jim chodil krásný „francouzský“ důchod ve valutách. A tak mohli nakupovat v „Tůzu“. Tam měli věci, co chtěl každý. Třeba angličáky… Mimochodem mezi námi žili různí Renéové, Rogerové, Armandové, i jednu Mirejku si pamatuju (Mireille).
Ještě později, na střední škole, jsem se už setkal s konkrétním projevem závisti. Spolužákův táta si postavil vilu. Krásnou, moderní, se zimní zahradou a bazénem, zkrátka budící všeobecný obdiv. A závist… Ten táta byl několikrát vyslýchán bezpečností, protože přece nebylo možné, aby aranžér v Pramenu si poctivě vydělal na takový barák. A ještě k tomu si jezdil peugeotem. Na nic se nepřišlo, možná proto, že jeho tchán byl jedním z oněch „francouzských“ havířů. Ale těch udání tu pár bylo.
Nedá se už asi dohledat, kolik lidí udalo své sousedy za války Němcům a později komunistické Státní bezpečnosti. Možná je to dobře. Ale byli tu… A ty, kteří takto způsobili jiným utrpení, zřejmě v řadě případů nevedla tolik loajalita k tomu či onomu totalitnímu režimu, jako spíš závist. Brr… ošklivé doby, ještě že v nich nežijeme!
Žijeme v době lepší, svobodné, dnes snad už není důvod si závidět. Je přece normální, že někteří mají mnohem víc než ti ostatní. A máme se snad všichni líp než tenkrát, máme toho mnohem víc, a to nechci mluvit jen o motorkách a autech.
A přesto pořád slyšíme o té nespravedlnosti, že musíme makat, ale jiní nemusí a mají stejně peněz jako my nebo ještě víc. Nebo že někdo si přijde zvenku a dostane všechno zadarmo a našince nezbude.
Neexistuje zcela spravedlivý systém. Kdyby existoval, už bychom snad v něm žili. Jsou to jen sny filozofů. Ten první se jmenoval Utopia a dal jméno všem dalším. Ale zpátky na zem. Dobrá, někdo má víc než já, někdo švindluje a prochází mu to. Závistivec to vidí: jak to, že ten či onen se má líp než já? Ale proč se nezeptá: mám se já špatně?
Lidí, kterým se život nevyvedl podle jejich představ, je zřejmě dost, ale žije každý z nich v bídě? To asi ne, jenže ostatních, co se mají líp, je kolem tolik… Jen málokdo z těch smolařů si připustí, že svůj život měl a má především ve vlastních rukou. Ne, za můj pech může někdo jiný: nejdřív to byli komunisti, pak Havel, politici vůbec, cikáni, zloději, Němci, Pražáci, Brusel, Ukrajinci…
Kdo by to těm nespokojeným lidičkám vymlouval? Vždyť se na nich dá slušně vydělat! Stačí jen tu jejich závist, sobectví a další negativní emoce podchytit, jako obratný zahradník je pozorně opečovávat, zalévat, přihnojovat (hnoje v tomto případě není nikdy dost) a pak se na jejich výhonech vyšplhat až nahoru. Tam už čekají peníze i moc, hodné závisti. Že je to skvělý, záviděníhodný nápad? Ne, spíš důvod k neveselému zamyšlení.
Ale přemýšlení – to není žádná pořádná národní vlastnost. Zůstaňme u té naší pěkné české závisti…
