Článek
Titulek obsahuje úryvek textu písně, která vyjadřuje touhu lidí po míru. Píseň vznikla v Sovětském svazu v roce 1962. Celosvětové prezentace a úspěchu se dočkala v létě téhož roku na světovém festivalu mládeže v Helsinkách. Zhruba dva měsíce předtím, než byla naše planeta podle historiků nejblíž k jaderné válce, poté, co USA zjistily, že Sovětský svaz rozmístil své jaderné rakety na Kubě necelých dvě stě kilometrů od jejich hranic. Ať je mír, ať je všude klid a mír…
Nechceme válku, chceme mír, říkají politici různých zemí včetně některých našich. To ale přece chtěli i Chamberlain, Daladier, Mussolini a Hitler v Mnichově. Jen každý trochu jiný… Mír chce Fico i Trump, Orbán i Zelenskyj, Okamura i Putin. Jen každý trochu jiný…
Kdo by měl strach z míru? Já. Asi dvacet let po kubánské krizi jsem měl svou krizi já. Dodnes si pamatuju, kdy jsem se nejvíc bál, že „to bouchne“ a bude po všem. Bylo to na manifestaci na počest Velké říjnové socialistické revoluce počátkem osmdesátých let. Sovětský svaz se v rámci vzájemného zastrašování vojenských bloků NATO (tehdy ti zlí, dnes ti hodní) a Varšavské smlouvy (tehdy ti hodní, dnes žádní) rozhodl rozmístit rakety s jadernými hlavicemi u nás. Zdejším mocipánům nezbylo než trpně přijmout úděl terče, ale veřejně se o tom nemluvilo. O to víc se o tom povídalo mezi lidmi. Na manifestaci na zaplněném náměstí se mluvilo jinak: zárukou míru je právě Sovětský svaz. Projevy zněly z amplionů, lidé předstírali nadšení a mávali vlajkami. Než jsme se tenkrát s kamarádem tím davem prodrali, slovo mír zaznělo xkrát. Pak jsme seděli v suterénu jednoho z domů na náměstí, popíjeli jsme a bavili se o tom, jestli to teď fakt začne. Tedy vlastně skončí… Mimochodem, ta manifestace se konala na Mírovém náměstí.
Ruské dějiny jsou dějinami míru. Z malinkatého Moskevského knížectví s několika tisíci obyvatel se postupně stala velká říše. Zřejmě díky válkám, které byly tomuto mírumilovnému státu vnuceny. A že se všichni kolem s tím vnucováním mohli přetrhnout… Podívejme se například na 19. století: kromě Napoleona, který se nechtěně zasloužil o to, že kozáčtí koně pili ze Seiny (a jejich jezdci obohatili Evropu o výraz pro rychlé občerstvení: bistro - rusky rychle), to byli postupně Peršané, Finové, Gruzínci, znovu Peršané, pak se jim vzbouřili Poláci. Nezapomeňme na Turka, s ním vedl Rus (jen ve zmíněném století) válku hned čtyřikrát… S výjimkou Napoleonovy invaze bylo vždy útočníkem Rusko a jeho soupeři byli slabší, takže to byly vesměs úspěchy: Finsko i Gruzii přičlenili k impériu, Poláky (už podmaněné) zkrotili, i s Peršany na Kavkaze a Turky na Balkáně si poradili, než si proradný Osman pozval na pomoc Francouze a Angličany – pak už to nebyla přesila a tak přišla porážka, navíc na vlastním hřišti (prokletý Krym).
Následník Ruského impéria, Sovětský svaz, se prezentoval jako mírumilovná oběť nacistického útoku. My jsme se samozřejmě v dějepise neučili o paktu Molotov – Ribbentrop, v němž se němečtí nacisté a ruští komunisté dohodli o rozparcelování severovýchodní Evropy mezi své říše. Nechci zpochybňovat obrovské lidské ztráty Sovětského svazu a jeho významný podíl na porážce nacismu. Jen chci poukázat na to, že jsme tehdy neznali všechny souvislosti. A k tomu míru? Po válce Stalinovi území, která anektoval v rámci kšeftu s Hitlerem, už zůstala. Patnáct milionů lidí bylo mírově přičleněno k sovětskému impériu. O tom, že si jako zákusek uloupl kousek Československa, nemluvě. A během následujících let? Kam vkročila noha sovětského vojáka, to bylo území, jemuž vládla Moskva, včetně Československa.
Pak nastala začala na tomto území mnohostranná převýchova. Jedním z aspektů převýchovy byla i vize, že Sovětský svaz = mír. Který hlupák by nechtěl žít ve stínu ochránce věčného míru? A kdyby těch hlupáků bylo víc, byly tu přece mírové tanky. V Budapešti v roce 1956, v Praze v roce 1968, v Kábulu v roce 1979… Víc už toho nestihli, ta poslední mírová mise se protáhla na deset let, což se ukázalo být pro ruského (rudého) medvěda příliš velkým soustem. Stáhl se nejen z držav ve východní Evropě, ale i ze zemí Sovětského svazu. Domů – do Ruska. Jak se ukázalo, jen na čas…
Možná za to nemůžou lidé, ale zlá vrchnost. Bůh dá, přijde hodný vladař… Umřel jeden car, po něm přišel jiný, pak Stalin, Brežněv… Byl pak mír? Ne, vždycky přišel další gosudar, báťuška, továryšč, a jelo se dál. I Putin jednou umře. Máme důvod si myslet, že pak bude klid? Skutečný mír? Nemyslím si. Ostatně o tom něco napovídá i jeden překladatelský oříšek. Slovo mír v ruštině znamená mír, ale také svět. Co potom znamená, když Rus řekne, že chce jenom mír?
