Článek
Od počátku dějin to bylo stejné: ti nejsilnější urvali moc a ty slabší pak přesvědčili, že je to vůle bohů. A pak už byl jen krůček k tomu, aby se ten vítěz stal bohem sám. Ostatně řada nejstarších civilizací na tom postavily svůj růst: armádě se jde do války přece jen líp jde s bohem v čele.
Je jen logické, že tyto silné osobnosti zatoužily nejen po moci, ale i slávě, která by je přežila – nejlépe navždy. Už král Gilgameš, nejstarší literární hrdina, vlastně spíš první superhrdina, toužil po nesmrtelnosti. Po něm to byly stovky dalších.
Slávu v té době znamenaly významné činy, tedy založení mocných říší, a ty mohly vzniknout jen z válek, které stojí hodně prolité krve. Velikánů, kteří jí prolili potoky, najdeme ve světové historii desítky. Podívejme se na ty nejznámější.
Alexandr Veliký, makedonský král, chtěl dobýt celý svět. Netušil, že je to nesplnitelný úkol, ale ovládl většinu známých území. Šířil helénskou kulturu. Cena: desítky až stovky tisíc mrtvých.
Gaius Julius Caesar, římský politik a vojevůdce, usiloval o trvalý odkaz v římské (rozuměj světové) historii, což znamenalo stanout na vrcholu moci. V Galii, v níž mečem šířil kulturu římskou, a v následných občanských válkách zahynuly dle odhadů statisíce lidí.
Císař Karel Veliký založil Svatou říši římskou a je symbolem sjednocení středověké Evropy. V jeho válkách, vedených přes třicet let v zájmu křesťanství hlásajícího lásku k bližnímu, zahynuly tisíce až desítky tisíc lidí.
Napoleon Bonaparte, francouzský císař, který se chtěl stát nesmrtelným velikánem o tisíc let po Karlu Velikém, byl díky technickému pokroku „úspěšnější“. Přispěl k formování moderní Evropy. V období napoleonských válek zahynuly miliony lidí (odhady se různí).
Ve všech případech v zájmu šíření skvělých myšlenek a slávy vůdců umírali kromě vojáků samozřejmě i civilisté. Ale povedlo se, ti pánové do historie vstoupili…
Jeden z uvedených gigantů, Caesar, si ještě před svým zavražděním vybral nástupce. Jeho prasynovec Augustus, první z dlouhé řady caesarů – císařů, říši rozvrácenou občanskou válkou sjednotil a nastolil takzvaný římský mír – Pax Romana. Tak je označováno období relativního míru a stability v celé Římské říši, trvající zhruba dvě stě let. Ale pozor, Pax Romana byla mince o dvou stranách: pro Římany to znamenalo rozšíření říše, pro ostatní ztrátu území, úplné politické i vojenské podřízení impériu.
Zatím poslední, který se rozhodl, že vykoná velké činy a zařadí se mezi titány dějin, je Donald Trump. K tomu ale originální účes ani přestavba koupelny v Bílém domě nestačí, jakkoli ta v USA vzbudila rozruch. Prezident je to opravdu výjimečný: ještě nikdy nestál v čele této země tak sebestředný, nevypočitatelný, nezdvořilý, tak často popírající vlastní slova (abychom nemuseli říkat ulhaný) muž. Ale i to je pořád málo. A tak, protože dnes už války tak nefrčí, chce se stát naopak mužem míru.
Jednou rukou sice vysílá své vojáky do různých částí světa, v té druhé však svírá mírovou ratolest a stěžuje si, jaká to je křivda, že za všechny ty dohody, co uzavřel, nedostal Nobelovu cenu míru. Možná bude příští podzim, až se bude příslušná komise rozhodovat o laureátovi této ceny, u norských břehů manévrovat na mírové misi americká letadlová loď. Mezitím ale musí za každou cenu mít v ruce i tu dohodu nejobtížnější, o konci války mezi Moskvou a Kyjevem.
Proč při tom jde na ruku jedné straně? Jako zkušený státník přece nedá na objektivní informace, ale na osobní dojem. Není mu sympatický ten „průměrně úspěšný komik“, který se nechová dost servilně, ale „chytrý lídr“, co mu umí „podkuřovat“ a s nímž ho pojí společné některé aspekty vidění světa, například, že větší a silnější má pravdu. Ale i to se zdá podezřele málo na to, aby ignoroval zjevný fakt, kdo je v této válce agresor a kdo napadený…
Přinesou nám příští dny Pax Donaldus?
Nebo Pax Ruthenia, který bude po vzoru starého Říma nastolen tam, kam se Rusko rozhodne posunout své hranice? Ostatně to je jedna z dalších věcí, které Trumpa s Putinem pojí – i ten „chytrý chlap“ v Kremlu má zjevně vlastní sny o svém historickém poslání…
Zdroje:
