Akce Mezinárodního trestního soudu

V následujícím článku bych chtěl nastínit, o jakou instituci se jedná a jaké kontroverze jsou s jeho existencí spojeny.

Mezinárodní trestní soud v Haagu (dále MTS) vznikl 1. 7. 2002 na základě mezinárodní úmluvy známé jako Římský statut ze dne 17. 7. 1998. Plný text v češtině k nahlédnutí zde. Jedná se odlišnou instituci, než je Mezinárodní soudní dvůr, který také sídlí v Haagu, nicméně vznikl již v roce 1945 a jeho úkolem je řešit spory mezi státy. MTS není součástí OSN (narozdíl o výše zmíněného Mezinárodního soudního dvora, případě organizací jako UNESCO apod.), jedná se o samostatnou mezinárodní organizaci. MTS byl ustanoven jako soud poslední instance, jeho úkolem není postihovat všechny zločiny spadající do jeho jurisdikce, ale pouze ty nejzávažnější zločiny, kterými je dotčeno mezinárodní společenství a které z různých příčin nejsou stíhány národními soudy. Tato myšlenka však stojí za mnohou kritikou MTS, jak bude uvedeno dále. Římský statut má v současné době 124 členských stran.

V tomto odstavci se krátce podívejme na to, koho, jak a za jaké zločiny může MTS stíhat a případně odsoudit. Do jurisdikce soudu v současné době spadají pouze 4 zločiny. Genocida, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a zločin agrese. Mnohem problematičtější je otázka, koho může MTS za tyto zločiny stíhat. V mezinárodním právu v zásadě platí, že mezinárodní úmluva je závazná pouze pro členské strany. MTS tak může šetřit zločiny nad kterými má jurisdikci a které byly spáchány na území členských stran. Zároveň je také oprávněn stíhat pachatele takových činů, kteří čin spáchali mimo členský stát, nicméně jsou občany členského státu. Co však v případě, kdy je zločin spáchán občanem nečlenského státu na území nečlenského státu? I tato varianta může být stíhána za předpokladu, že stát na jehož území je zločin spáchán přijme pro tento čin jurisdikci MTS. Poslední možností kdy může MTS stíhat zločiny i mimo členské státy je situace kdy žalobce MTS vyzve ke stíhání Rada bezpečnosti OSN.

MTS je terčem kritiky již od svého vzniku. Dlouhodobým terčem kritiky je především obtížné šetření samotných zločinů, které vyžaduje spolupráci národních vlád, jejichž postoj k MTS je mnohdy nejistý. Výsledkem tohoto procesu je mnohaleté šetření, které ne vždy vede k použitelnému výsledku, zatímco někteří obvinění jsou drženi ve vazbě, mnohdy delší dobu, než jejich případný trest (MTS neumožňuje uložení trestu smrti). Podobná situace nastala i u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, nejedná se tedy o specifikum MTS, nicméně jde o závažný problém, který staví existenci MTS do nepříznivého světla.

Co se samotné efektivity MTS týče, aktuální statistiky uveřejněné na webu MTS uvádí, že za 22 let soud projednal nebo projednává 32 případů (některé případy měly víc než 1 obžalovaného). Z těchto 32 případů došlo k odsouzení 11 obžalovaných a osvobození 4 obžalovaných. Celkový počet vydaných zatykačů činí 59, přičemž 7 z nich bylo zrušeno kvůli úmrtí obviněného. Zbylí obvinění jsou buď mimo dosah MTS (nechci používat termín na útěku, jelikož mnozí z nich se pouze nachází mimo dosah jurisdikce MTS, aniž by se aktivně pokoušeli o útěk), nebo čekají ve vazbě na rozhodnutí.

Další vážnou kritikou MTS je výběr případů, kterými se zabývá a jejich geografické umístění - naprostá většina šetřených zločinů byla spáchána na území Afriky, přičemž kritici poukazují na velmi jednostranné zaměření soudu, jelikož závažné zločiny jsou páchány po celém světě a nelze tvrdit, že pouze v Africe je jejich stíhání národními soudy obtížné, ne-li nemožné. Někteří dále poukazují na to, že soudci MTS pochází většinově ze zemí mimo Afriku, a mají tedy velmi omezené vnímání místních reálií.

Problematické je v tomto kontextu postavení žalobce, který může z vlastní vůle rozhodnout o tom, které zločiny bude vyšetřovat a které ne, přičemž zločiny jejichž šetření započalo z vůle žalobce tvoří více než polovinu šetřených případů. Další variantou je vyžádání si šetření přímo smluvní stranou nebo Radou bezpečnosti, nicméně postavení žalobce zůstává velmi silné.

Výběr států, jejichž území či obyvatelstvo bylo součastí šetření MTS, nebude z největší pravděpodobností náhodný, byť nesouhlasím s občas uváděným argumentem, že za výběrem stojí rasismus. Za výběrem spíše stojí fakt, že africké státy nemají v mezinárodním společenství příliš silné slovo a nejsou schopny se efektivně bránit. Tento fakt uvádí možná nejdůležitější kritiku: MTS již ze svého principu nikdy nebude schopen stíhat zločiny spáchané světově nejvýznamnějšími světovými mocnostmi. Jednak proto, že státy jako Rusko, Čína a USA nejsou členy Římského statutu a také proto, že mají dostatečně silné postavení k tomu, aby zamezily jakékoliv snaze stíhat jejich občany jinými cestami (na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti či na základě faktu, že zločiny byly spáchány na území členského státu Římského statutu).

MTS byl schopen vydat zatykač na Benjamina Netanjahua a Jo'ava Galanta na základě přistoupení Palestiny k Římskému statutu. Námitky Izraele o nepřípustnosti stíhání z důvodu nepřistoupení Izraele k Římskému statutu a neoznámení zahájení stíhání Izraeli byly MTS odmítnuty. V současné době lze tak těžko odhadovat, jestli dojde k vydání Benjamina Netanjahua a Jo'ava Galanta do Haagu, nicméně se o takovém průběhu dá s úspěchem pochybovat. Otázkou ovšem zůstává, zdali si MTS zahájením tohoto stíhání nepodrazil nohy, jelikož se po nedávném vydání zatykače na Vladimíra Putina a některé další představitele ruského režimu jedná o druhý zatykač, jehož vymožení je z podstaty věci téměř nemožné. Zároveň se však může jednat o snahu MTS vymanit se ze škatulky organizace, která je schopna stíhat pouze zločiny ve státech, které v mezinárodním měřítku hrají druhé housle. Výsledek tohoto počinu je ve hvězdách, stejně jako budoucnost MTS, a tak nezbývá než zpovzdálí sledovat, jestli třetí dekáda fungování MTS nebude zároveň jeho poslední.