Článek
Před časem jsem narazil na článek o ženě, která ve svých asi 45 letech ztratila po mnoha letech zaměstnání a hledala uplatnění nové. Někdo by si řekl, že člověk s takovou praxí přeci nemůže mít problém na trhu práce. Opak je ale pravdou. Řada měsíců na Úřadu práce, na několika málo pohovorech si šla paní poslechnout, jak je stará a vlastně úplně k ničemu, pocity zmaru násobí (tedy ne, vlastně dělí) stále menší číslo na bankovním účtu, o potenciálních poznámkách okolí ani nemluvě. Samozřejmě vám to nikdo takto neřekne, skryje se to za „mladý, dynamický kolektiv“ a podobná HR klišé. Je jasné, že důvodů, proč vzít či nevzít takového člověka je mnoho, argumenty pro přijetí nebo nepřijetí se vždycky najdou. Ať už je to jak chce, být uchazečem o zaměstnání není žádná procházka růžovým sadem, jistě by mi toto odsouhlasilo i mnoho mladých lidí… Ale počkat, vždyť všude hledají mladé talenty do svých týmů s tahem na branku… Nebo vlastně ne? Z vlastní zkušenosti vím, že ani mladí se svými často poloprázdnými životopisy nemají na růžích ustláno, jejich žádná či nedostatečná praxe jim pomůže akorát k přeplněné e-mailové schránce s odmítavými zprávami typu: „Rozhodli jsme se pro kandidáta, který lépe vyhovuje našim požadavkům…“ Přivádí mě to k otázce, kdy je tedy ten věk, kdy ještě kandidát není „starý“, ale zároveň má takovou praxi, že se o něj firmy poperou? Můžeme argumentovat tím, že když někdo pracuje od osmnácti, tak již před třicítkou má na svůj věk solidní zkušenosti, ale současný trend studia na vysoké škole tomuto příliš nenahrává, znalosti, které tam získáte, uplatníte na plný úvazek až třeba ve čtyřiadvaceti letech, když se vám poštěstí a bez praxe práci v oboru naleznete. Nevím, jak vás, ale mě toto všechno, mírně řečeno, vyděsilo, když si uvědomím, že mladší generace bude pracovat, podle dnešních tabulek, skoro až do sedmdesáti. To budeme již po polovině odpracovaných let odepsaní? Já, možná naivně, doufám, že ne.
