Čeština jako vědecký slovník a hospodský punk

Máme plná ústa národní hrdosti, máváme vlaječkami na hokeji a v hospodách nadáváme na „diktát z Bruselu“. Jenže stačilo docela málo a náš mateřský jazyk by dnes byl jen folklorním dialektem pro babičky na Chodsku. Skutečný příběh znovuzrození češtiny totiž nebyl žádnou mramorovou selankou z čítanek, ale divokým, místy trapným a ze všeho nejvíc neuvěřitelným startupem hrstky bláznů, kteří se hádali v zaplivaných hospodách nad teplým pivem a smradlavým sýrem.

Představte si typického dnešního hospodského mudrce. Má na sobě triko s dvouocasým lvem, na sociálních sítích brojí proti všemu cizímu, cpe se gulášem a vykřikuje, že „tady jsme v Čechách, tak se bude mluvit česky!“. Přitom jeho vlastní slovní zásoba osciluje mezi padesáti výrazy a v diktátu ze základní školy by nasekal víc hrubek než malých piv.

Kdybychom tohoto „vlastence“ vzali strojem času a vysadili ho na pražském Staroměstském náměstí v roce 1785, zažil by kolosální kulturní šok. Zjistil by totiž, že se svým hurávlastenectvím je naprosto mimo mísu.

Praha konce 18. století nebyla metropolí hrdých Čechů, ale ospalým, provinciálním městem habsburského mocnářství, kde se na ulicích, na úřadech, v lepších salonech i u holiče mluvilo výhradně německy. Pokud jste v Praze té doby promluvili česky, patřili jste automaticky mezi jednu ze tří kategorií: byli jste kočí, služka z venkova, nebo podivín, kterému přeskočilo. Čeština byla jazykem chudiny, stájí a kuchyní. Jazykem lidí, kteří neměli vzdělání, společenský vliv ani peníze. Šlechta mluvila německy a francouzsky, měšťanstvo německy, vědci psali latinsky.

Existuje slavná anekdota – a i když je to možná jen apokryf, dokonale vystihuje realitu –, že kdyby v jisté chvíli v salonu u hraběte Nostice nebo v zadním traktu jednoho ze staropražských lokálů spadl na hlavy přítomných strop, bylo po českém národě. Doslova. Všech lidí, kteří se aktivně snažili o záchranu a kultivaci jazyka, totiž v celé monarchii nebylo víc než několik desítek. Možná pár stovek, započítáme-li venkovské faráře a podivínské učitele.

Jak to celé začalo? Kdo byl ten šílenec, který si řekl: „Pojďme tenhle venkovský dialekt vzkřísit“?

První paradox celého příběhu se jmenuje Josef Dobrovský. Geniální mozek, kněz, filolog, muž známý jako „modrý abbé“ kvůli svému typickému plášti. Dobrovský byl prototypem osvícenského intelektuála: chladný, racionální, skeptický, posedlý pravdou a fakty. Nesnášel patetické lži, mýty a nepodložené báchorky.

A tady přichází první studená sprcha pro naše národovce: Dobrovský se s češtinou jako rodným jazykem nesetkal – naučil se ji pořádně až jako kluk. Svá nejzásadnější díla, včetně geniální Zevrubné mluvnice jazyka českého, napsal… německy.

Proč? Protože Dobrovský byl vědec, nikoli naivní romantik. Pro něj byla čeština fascinujícím, nesmírně bohatým a architektonicky dokonalým historickým objektem. Zkoumal ji s precizností anatoma, který provádí pitvu.

Když se ho mladší nadšenci ptali, zda má čeština šanci stát se znovu plnohodnotným moderním jazykem vědy, politiky a filozofie, Dobrovský kroutil hlavou. Viděl realitu bez růžových brýlí: chyběla slova pro moderní abstraktní pojmy, chyběla vědecká terminologie, neexistovala původní moderní literatura a hlavně – neexistovala společenská elita, která by měla důvod česky mluvit.

Dobrovský byl přesvědčen, že češtinu sice máme popsat, zakonzervovat a uchovat její gramatická pravidla jako památku slavné veleslavínské éry humanismu, ale pokus o její vzkříšení do plného života považoval za pošetilý sentiment. Mladým obrozencům v podstatě vzkazoval: „Jste sice milí, chlapci, ale stavíte vzdušné zámky na hřbitově.“

Jenže dějiny naštěstí nepíší jen chladní realisté. Do hry musela vstoupit nová generace – parta drzých, tvrdohlavých a neskonale zapálených fanatiků.

Kde se tedy rodila moderní česká identita? V honosných aulách univerzit? V císařských palácích ve Vídni? Ani náhodou. Skutečným inkubátorem českého obrození byly zakouřené pražské hospody a kavárny.

Přesuňme se do 20. a 30. let 19. století. Praha sice pod kancléřem Metternichem žije v atmosféře policejního dohledu, udavačství a cenzury, ale za těžkými dubovými dveřmi hostinců to vře. Legendární Šmilerova vlastenecká kavárna u Zlatého tygra v Husově ulici, starobylý pivovar U Fleků nebo lokály na Malé Straně.

Představte si tu scénu: Venku plískanice, v šenku pach lojových svíček, levného tabáku, mokrého sukna a všudypřítomného nakyslého piva. Na stolech leží kameninové mázy s pivem, talíře s rozmačkaným pivním sýrem a krkovičkou. Kolem sedí společnost, jakou byste jinde v Evropě té doby pohledali pohromadě: zchudlý šlechtic, gymnaziální profesor, tiskařský pomocník, radikální student s divokým vousem a mladý úředník.

Tady seděl Josef Jungmann, František Palacký, František Ladislav Čelakovský a u vedlejšího stolu zíral do piva tehdy ještě neznámý samotář Karel Hynek Mácha.

V těchto hospodách neprobíhaly žádné akademické disputace v bílých rukavičkách. Tady se řvalo, bouchalo půllitry o stůl a nadávalo. A o co se ti chlapi hádali? Ne o fotbal, ne o politické korýtko. Hádali se do krve o tvrdé a měkké Y, o to, jestli se má říkat „kněhotiskárna“, nebo „tiskárna“, a jestli je v básni lepší použít časomíru, nebo přízvučný verš!

„Josefe, ty ses úplně zbláznil!“ křičí jeden přes stůl a cáká kolem sebe pěnu.

„Přece nemůžeš do slovníku narvat ruské slovo 'vzduch'! Vždyť máme naše staré 'povětří'!“

„Jenže povětří znamená počasí, ty troubo!“ oponuje druhý a divoce mává popsaným táckem.

„Jak chceš v češtině vysvětlit Newtonovy zákony, když nemáš výraz pro atmosféru?! S ‚povětřím‘ se v moderní fyzice můžeme jít leda tak vycpat!“

Tahle hospodská parta provozovala něco, co bychom dnes nazvali partyzánským jazykovým inženýrstvím. Byli to vizionáři, kteří pochopili základní pravdu: pokud jazyk nedokáže pojmenovat novou realitu – parní stroj, filozofický koncept, romantický cit nebo vědecký objev –, je odsouzen k zániku.

Hlavním mozkem této jazykové revoluce byl Josef Jungmann. Skromný, leč neskutečně pracovitý gymnaziální profesor, který po večerech a nocích při svíčkách dělal práci, na kterou by dnes ministerstvo školství potřebovalo třísetčlenný ústav a rozpočet v řádu miliard.

Jungmann postavil celou definici národa na hlavu. Do té doby byl „Čech“ každý, kdo žil v Českém království – bez ohledu na to, zda mluvil německy nebo česky (byl to tzv. zemský patriotismus). Jungmann však přišel s radikálním a nekompromisním konceptem: Čech je ten, kdo mluví a myslí česky.

Jenže aby se česky dalo myslet na úrovni 19. století, musel Jungmann ten jazyk prakticky znovu dobudovat. Když se pokusil přeložit slavný Miltonův epos Ztracený ráj nebo Chateaubriandovu Atalu, zjistil, že mu chybí stovky a tisíce slov. Čeština neměla výrazy pro jemné duševní stavy, pro přírodní vědy, pro estetiku.

Co udělal Jungmann se svými spolupracovníky? Založili doslova lexikální manufakturu. Metody byly fascinující:

- Vykrádání starých archivů: Listovali předbělohorskými tisky a oživovali slova, která lidé 150 let nepoužili.

- Slovanský import: Když slovo v češtině nebylo, sáhli k sousedům. Z ruštiny si Jungmann vypůjčil slova jako vzduch, pluk, sleď, chmura nebo blahorodí. Z polštiny přitáhl předmět, zárodek, obřad či tklivý.

- Čistá neologická partyzánština: Když nebylo odkud brát, nová slova si prostě vymysleli. Jungmann a jeho okruh obohatili češtinu o slova, bez nichž dnes nedokážeme existovat: látka, děva, touha, divoch, vražda, ohava, zjev, útrpnost, ryk, pleť, dolina, nerost, kyselina.

Nebýt Jungmannova zdravého rozumu a estetického citu, mohli jsme dnes mluvit jazykem, který by zněl jako z Monty Pythonů. Existovala totiž radikální větev tzv. puristů (brusičů jazyka), kteří chtěli z češtiny vymýtit jakékoliv cizí slovo a nahradit ho kostrbatým novotvarem.

Tihle dogmatici tehdejší doby vymýšleli neuvěřitelné jazykové zrůdnosti:

Klavír – Břinkotruhla

Student – Knihomil/Baštýř

Kapesník – Nosoplenka/Čistonosoplena

Hřbitov – Mrlina

Kalendář – Rokodník

Anatomie – Tězpyt

Generál – Vojvodník

Jungmann a jeho družina naštěstí těmto fanatikům nastavili stopku. Místo směšného izolacionismu razili cestu organického a funkčního jazyka. Když Jungmann po více než třiceti letech práce v roce 1839 dokončil svůj monumentální pětidílný Slovník česko-německý se 120 000 hesly, dokázal nemožné: čeština měla bohatší a přesnější lexikální základ než celá řada tehdejších zavedených evropských jazyků.

A co na to slavný „český lid“, na který se všichni obrozenci tak dojemně odvolávali?

Tady narážíme na další obrovskou iluzi. V učebnicích to vypadá, jako by celý národ zadržoval dech a s napětím čekal, až Jungmann dopíše slovník a Palacký vydá své Dějiny. Realita všedního dne byla diametrálně odlišná.

Průměrný drobný měšťan, kramář nebo rolník měl úplně jiné starosti. Řešil neúrodu brambor, daně vídeňskému dvoru, ceny mouky a odvody na vojnu. Když takový pražský pekař slyšel mladé studenty z okruhu Václava Tháma nebo Josefa Kajetána Tyla, jak v hospodě horují pro čistou mateřštinu, většinou si jen klepal na čelo:

„Proč bych učil kluka ty jejich krkolomné novotvary? Ve městě mu to k ničemu není. Když nebude umět perfektně německy, nevezmou ho ani za písaře na magistrát, ani do učení k pořádnému cechmistrovi. Česky ať si mluví doma na dvorku se slepicemi!“

Běžný lid mluvil neuvěřitelným hybridním dialektem – divokou směsicí zkomolené němčiny a archaické češtiny. Gramatika byla lidem ukradená. Pokud chtěl někdo prodat tele na trhu v Litoměřicích nebo Českých Budějovicích, musel se domluvit německy. Němčina byla jazykem sociálního vzestupu, peněz a prestiže. Čeština byla vnímána jako koule u nohy, stigma chudoby.

Aby obrozenci tenhle lhostejný a pragmatický dav probudili, museli použít moderní marketing. A tím nebyla vysoká věda, ale popkultura:

- Krameriovo vydavatelství Česká expedice: Místo suchých traktátů chrlil Václav Matěj Kramerius lidové knížky, cestopisy, strašidelné příběhy o loupežnících a senzační zprávy o válkách s Turky. Lidé to hltali – a ani si neuvědomovali, že se tím učí číst moderně česky.

- Divadlo Bouda a kočovné společnosti: Když lidé viděli na jevišti postavy, které mluvily jejich jazykem a dělaly si legraci z nafoukaných panských správců, začalo jim docházet, že čeština není jen řeč pro podkoní.

- Kuchařka Magdaleny Dobromily Rettigové: Rettigová neudělala pro národ největší službu tím, že by psala vlastenecké ódy, ale tím, že naučila měšťanské dcerky vařit svíčkovou a péct bábovky podle česky psaných receptů. Tím dostala kultivovaný jazyk do rodin, do jídelen a ke sporákům.

Když už máme gramatiku, slovník a kuchařku, co nám ještě chybí k tomu, abychom se cítili jako velký evropský národ? Správně: slavná, mytická minulost.

Tady se dostáváme k nejbizarnější a nejzábavnější kapitole národního probouzení – k Rukopisům královédvorskému a zelenohorskému.

Němci měli svou Píseň o Nibelunzích, Francouzi Píseň o Rolandovi, Rusové Slovo o pluku Igorově. A co měli Češi? Pár latinských kronik a středověkých legend. To mladým vlastencům nestačilo. Chtěli dokázat, že v době, kdy Germáni ještě lezli po stromech, měli staří Slované rozvinutou demokracii, soudnictví, filosofii a hrdinskou epiku.

A tak se v letech 1817–1818 „zázračně našly“ starodávné pergameny. Stáli za tím s největší pravděpodobností geniální falzifikátoři Václav Hanka a Josef Linda.

Dnes víme s naprostou jistotou, že šlo o padělky – pergameny byly sice staré (seškrábané staré latinské texty), ale inkoust byl chemicky upravený a jazyk byl uměle vytvořenou směsí staročeštiny, ruštiny a jihoslovanských dialektů. Jenže v té době to zafungovalo jako blesk z čistého nebe. Celá společnost propadla extázi. Byli jsme staří! Byli jsme slavní! Byli jsme hrdinové!

A kdo jediný okamžitě vstal a řekl: „Je to podvod a nesmysl, ten jazyk neodpovídá době a text je zfalšovaný“?

Nikdo jiný než starý, neúprosný Josef Dobrovský.

A jak na pravdu zareagovala tehdejší vlastenecká veřejnost? Úplně stejně, jako reaguje dnešní internetový dav na nepohodlná fakta: Dobrovského označili za zrádce národa, odrodilce a „slavizujícího Němce“, který nepřeje vlastnímu lidu úspěch. Národní mýtus byl pro tehdejší společnost mnohem důležitější než historická pravda. Trvalo pak dalších sedmdesát let, než musel přijít mladý profesor Tomáš Garrigue Masaryk a s nasazením vlastní kariéry definitivně vyčistit stůl a prohlásit, že velikost národa nelze stavět na lži.

Když se dnes podíváme na celou tu epochu s odstupem dvou staletí, neubráníme se úžasu – a zároveň trpkému pousmání nad tím, jak málo jsme se jako lidé změnili.

To, že dnes píšeme, myslíme, čteme a nadáváme v češtině, není žádná samozřejmost. Není to žádný mystický dar z hory Říp ani zásluha lhostejných mas, které se tenkrát jen pasivně vezly. Byla to zásluha neuvěřitelně pracovité, sečtělé a kosmopolitní inteligence.

Ti muži a ženy, kteří náš jazyk zachránili, nebyli žádní xenofobní křiklouni z hospodských diskusí. Byli to lidé, kteří perfektně ovládali němčinu, latinu, francouzštinu či řečtinu. Znali světovou literaturu a evropskou vědu. Byli to Evropané v tom nejlepším slova smyslu, kteří nechtěli svět odmítat, ale naopak chtěli přinést bohatství světové kultury do českého prostoru.

A v tom spočívá největší lekce pro dnešního „malého českého člověka“, který se tak rád bije v prsa:

- Skutečné vlastenectví nespočívá v nenávisti k cizímu, ale v usilovné a poctivé práci na vlastním vzdělání a kultuře.

- Jazyk není posvátná relikvie z muzea, kterou musíme oplotit ostnatým drátem, ale živý nástroj, který se musí neustále vyvíjet a nebát se přijímat nové impulzy.

- A především: stavět svou hrdost na lžích, mýtech a pohodlné nevědomosti je cesta k barbarství – ať už jde o falešné středověké rukopisy, nebo o dnešní dezinformační pohádky.

Až si příště sednete v hospodě k pivu a objednáte si k němu utopence nebo nakládaný sýr, vzpomeňte si na Josefa Jungmanna, jak s unavenýma očima při svíčce škrtá v kartotéce břinkotruhlu a připisuje slovo vzduch. Udělal to pro to, abychom dnes mohli svobodně mluvit. Byla by docela škoda používat tenhle zázračně zachráněný jazyk jen k tomu, abychom v něm šířili hloupost a zášť.

Zdroje:

České odkazy