Čeština málem pošla. Jak parta nadšenců a influencerů zachránila náš jazyk.

Když vám na sociálních sítích rozlícený „vlastenec“ s trikolórou na profilovce a ruskou vlaječkou v popisku vysvětluje, jak „musýme bránit naší zemi přet západem“, přičemž v jedné větě o deseti slovech naseká šest hrubek. Kdyby tyhle novodobé bojovníky za čistotu národa viděli muži a ženy, kteří před dvěma sty lety doslova vydupali češtinu ze země, nejspíš by si šli dobrovolně objednat pivo v němčině.

Dnes bereme jako naprostou samozřejmost, že v češtině píšeme úřední dopisy, studujeme na univerzitách kvantovou fyziku, hádáme se v hospodách o fotbale a nadáváme u televizních zpráv. Stačilo přitom málo a náš mateřský jazyk skončil v propadlišti dějin někde vedle lužické srbštiny nebo staropruštiny – jako roztomilý relikt pro pamětníky na venkově, kterému by ve městech nikdo nerozuměl.

Jak se z opovrhovaného „jazyka pro služky a kočí“ stal plnohodnotný moderní jazyk? A kudy vedla cesta ze zakouřených lokálů a ochotnických prken až do našich hlav?

Připravte si kávu (nebo raději ležák), nahlédneme pod pokličku největšího lingvistického a marketingového zázraku v našich dějinách.

Vraťme se na konec 18. století. Habsburská monarchie se pod taktovkou Marie Terezie a Josefa II. snaží o modernizaci a centralizaci. Logický krok státního aparátu? Zavedení jednoho efektivního úředního jazyka – němčiny.

V Praze, Brně či Plzni byla čeština na společenském dně. Pokud jste chtěli něco znamenat, studovat, obchodovat, nebo si jen v kavárně přečíst noviny, mluvili jste německy. Čeština zůstala zakonzervovaná na venkově a mezi městskou chudinou. Byla vnímána jako těžkopádný, hrubý dialekt, vhodný tak maximálně k tomu, abyste čeledínovi nařídili vykydat hnůj nebo na trhu koupili husu. Neměla slovní zásobu pro abstraktní pojmy, vědu, filozofii ani moderní poezii.

Do této situace vstupuje kněz, vědec a skeptik Josef Dobrovský – přezdívaný „Modrý abbé“. Člověk s brilantním racionálním mozkem a přísnou vědeckou metodou. Dobrovský udělal pro češtinu neuvěřitelnou věc: prostudoval staré texty, zmapoval pravidla a sepsal první vědeckou mluvnici češtiny (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache).

Mělo to však jeden háček. Dobrovský ji napsal německy.

Proč? Protože jako střízlivý osvícenec a realista byl přesvědčen, že čeština je jazyk prakticky mrtvý. Viděl se v roli anatoma, který provádí pitvu a precizně katalogizuje orgány nádherného, ale bohužel již zhaslého těla. Kdyby mu tehdy někdo řekl, že za sto let se bude česky přednášet na univerzitě, nejspíš by ho poslal do blázince.

Jenže pak přišla mladá generace. Generace, která odmítla diagnózu smrti přijmout a rozhodla se pro šílený sociální experiment.

Jak dostat jazyk mezi lidi, když nemáte internet, televizi ani povinnou češtinu ve školách? Musíte lidem nabídnout to, co chtějí číst.

Zatímco někteří obrozenci snili o vysoké poezii, Václav Matěj Kramerius pochopil podstatu masmédií. V roce 1789 založil slavné Krameriovy c. k. vlastenecké noviny a nakladatelství Česká expedice. Kramerius byl v podstatě zakladatelem moderního českého bulváru a infotainmentu v tom nejlepším slova smyslu.

Věděl, že sedláka ani měšťanského tovaryše nenadchne traktát o latinské syntaxi. Kramerius jim servíroval:

Pikantní a krvavé zprávy o loupežnících a mordech.

Zprávy z napoleonských válek a cizích krajů.

Příběhy o podivných úkazech, zázracích a strašidlech.

Praktické rady pro hospodářství.

Lidé začali číst. Česká expedice byla jakýmsi tehdejším distribučním gigantem – knihy a noviny se šířily na venkov skrze podomní obchodníky, jarmarky a venkovské kantory. Čeština přestala být jen mluveným slovem pro doma a stala se zdrojem informací a zábavy.

Pokud měl jazyk přežít, musel dokázat popsat svět kolem sebe. A tady narážela obrozenecká snaha na zeď. Zkuste si představit, že chcete napsat učebnici botaniky nebo milostnou báseň, ale nemáte slova pro základní jevy.

Nastupuje Josef Jungmann a jeho parta nadšenců. Jungmann formuloval radikální tezi, která platí dodnes: Čechem není ten, kdo se tu narodil šlechtici, ale ten, kdo mluví a myslí česky. Národ definoval jazykem, nikoli krví nebo zemskou příslušností.

A pustil se do gigantického projektu. Vytvořil monumentální pětidílný Slovník česko-německý obsahující přes 120 000 hesel. Kde ta slova vzal?

Vytáhl je ze starých spisů doby veleslavínské.

Vypůjčil si je z jiných slovanských jazyků (z polštiny a ruštiny jsme převzali slova jako vzduch, příroda, věda, záře, jablko sváru či chmura).

Prostě si je vymyslel.

Spolu s bratry Preslovými a dalšími obrozenci začal konstruovat českou terminologii. Vznikla slova jako kyslík, dusík, rostlinopis, čtverec, trojúhelník, zeměpis, časopis, játra, plíce…

Jistě, občas to přestřelili. Snahy puristů vymyslet náhradu za každé cizí slovo vedly ke komickým patvarům jako čistonosoplena (kapesník), silozpytec (fyzik) nebo buničina pro cigaretu. Ale podstatné bylo, že čeština získala nástroj, kterým šlo popsat vědecký experiment i záchvěv lidské duše.

Jazyk se ale neučí jen ze slovníků. Musíte ho dostat do uší a do emocí.

Prvním bitevním polem bylo divadlo. Když na Václavském náměstí vyrostla dřevěná Bouda (Královské české vlastenecké divadlo), stala se senzací. Lidé nechodili na Schillerova dramata v originále – chtěli slyšet češtinu z jeviště. Hry Václava Tháma nebo Jana Nepomuka Štěpánka možná nebyly literárními klenoty světového formátu, ale plnily sál k prasknutí. Diváci plakali dojetím, když na prknech, kde se dříve mluvilo jen německy, hrdina pronesl vroucí repliku v jejich rodném jazyce.

A pak tu byla ještě jedna geniální zbraň: gastronomie a ženské salony.

Do hry vstupuje Magdalena Dobromila Rettigová. Dnešní optikou bychom ji označili za lifestylovou influencerku. Rettigová pochopila klíčovou věc: pokud nebudou česky mluvit ženy – matky a měšťanské paní domu –, národ se neobrodí.

Vydala svou slavnou Domácí kuchařku (1826), která nebyla jen soupisem receptů, jak „vrazit do omáčky osm žloutků a libru másla“. Byla to příručka měšťanského životního stylu. Rettigová učila mladé dívky nejen vařit, péct a stolovat, ale u toho číst, recitovat básně a vést salonní konverzaci – v kultivované češtině. Z češtiny udělala záležitost prestiže a dobrého vkusu u nedělního oběda.

V té době se mezi mnohými obrozenci šířil populární nešvar, který v různých obměnách pozorujeme u části naší společnosti dodnes – panslavismus a nekritické vzhlížení k „velkému ruskému dubisku“. Představa, že tam na Východě je mocný bratrský národ, který nás zachrání před proradným Západem, byla lákavá. Básník Jan Kollár o tom psal celé eposy.

Pak se ale do carského Ruska vydal mladý, břitký novinář Karel Havlíček Borovský. Působil tam jako vychovatel a na vlastní oči viděl ruskou realitu: despocii, bídu, nevolnictví, všudypřítomnou korupci, cenzuru a imperiální aroganci, která ostatní Slovany vnímala jen jako materiál k podrobení.

Havlíček se vrátil zcela vyléčen a napsal větu, kterou by si měli všichni dnešní šiřitelé dezinformací a obdivovatelé Kremlu nechat vytetovat na čelo:

„Rusové rádi nazývají všechno ruské slovanským, aby pak mohli všechno slovanské nazývat ruským.“

Havlíček jasně ukázal, že česká cesta patří do svobodného, vzdělaného a demokratického evropského prostoru, a nikoli do područí carského samoděržaví. Vlastenectví pro něj neznamenalo mávání prapory a slepou nenávist k cizímu, ale tvrdou práci, kritické myšlení, vzdělání a ochotu podívat se pravdě do očí.

Když se podíváme na celý ten obrozenecký příběh, vidíme neuvěřitelnou věc: češtinu nezachránil křik, agresivita ani nenávist. Nezachránili ji lidé, kteří se báli světa a toužili se zavřít za plotem v zatuchlém skanzenu.

Zachránila ji parta vzdělaných, odvážných liberálů, vědců, překladatelů a vizionářů, kteří:

Ovládali několik cizích jazyků (většinou latinu, němčinu, francouzštinu).

Nebáli se přejímat to nejlepší z evropské kultury a vědy a adaptovat to na domácí poměry.

Trávili desítky let mravenčí, nevděčnou a neplacenou prací na slovnících, novinách, školách a knihách.

A teď se podívejte na dnešní „vlasteneckou“ scénu na sociálních sítích.

Vidíme lidi, kteří se zaklínají národem, ale nejsou schopni napsat souvislý odstavec textu bez hrubých chyb v učivu páté třídy. Lidi, kteří pohrdají vzděláním, vědou i kulturou, hystericky odmítají jakékoliv cizí vlivy, ale bez mrknutí oka sdílejí proruskou propagandu z anonymních webů. Jejich „vlastenectví“ neobsahuje ani kapku tvůrčí práce pro komunitu – je to jen zapšklost, strach ze světa a hledání viníka za vlastní neúspěchy.

Čeština je dnes nádherný, živý, flexibilní a bohatý jazyk. Přežila německý tlak, přežila nacistickou i komunistickou totalitní cenzuru i dřevní newspeak.

Pokud ji dnes něco ohrožuje, není to Evropská unie, anglicismy v IT hantýrce ani cizinci v tramvaji. Ohrožuje ji hloupost, nevzdělanost a lenost těch, kteří ji mají plná ústa, ale neumějí v ní ani kloudně zformulovat myšlenku.

Obrozenci nám předali neuvěřitelné dědictví. Měli bychom ho uctít ne tím, že budeme nenávidět okolní svět, ale tím, že se budeme snažit být stejně vzdělaní, otevření a pracovití, jako byli oni.

A pro začátek by úplně stačilo zopakovat si shodu podmětu s přísudkem.