Článek
Dnešní doba nás moc nešetří a my se snažíme držet krok. Proto zvládáme všechny ty technologie, pamatujeme si hesla, PINy a přihlašovací údaje, restartujeme, aktivujeme, mailujeme, komunikujeme s AI a tvoříme QR kódy, aby si nedej bože někdo nepomyslel, že jsme zaspali. Ale ouha. Plíživě se vkrádá úplně nový fenomén – psaní knih. Kdo něco znamená, kdo něco zažil, kdo něco umí (nebo si to o sobě aspoň myslí), hodí na papír nebo do počítače svoje myšlenky, rady a úvahy a kniha je na světě. A píšou všichni. Sportovci o tom, jak se dostali na vrchol, nebo z vrcholu dolů, celebrity i smrtelníci o všem, co zažili, o tom, proč začali pít, o tom, jak s pitím přestali, jak vybudovali kariéru, nebo jak o ni přišli. Podle knih se učíme uklízet, řídit firmu, investovat peníze, zdravě se stravovat. Pokud chceme plnohodnotně žít, přečteme si něco o rozvoji, pokud chceme prospět světu, napíšeme knihu, protože - kdo nepíše, není Čech.
A tak jsem taky začala taky psát. Ne proto, že bych chtěla oslovit lidstvo, ani pro ten pocit, že vidím svoje literární dítě na polici v knihkupectví, a už vůbec ne pro slávu nebo pro peníze. Začala jsem psát z potřeby mít text na hodiny češtiny a schovat do něj odpovědi na otázky, co následně budu sypat na svoje žáky. Z nenápadné učitelské radosti se stala vášeň, posedlost, která hraničí se závislostí.
A co píšu?
Detektivky, protože jsou mojí srdeční záležitostí, protože je miluju, protože jsem vyrostla s Agátou Christie, potom mě za srdce chytil Stephen King a byla jsem ztracená, přestože jsem mu občas byla nevěrná se severskou detektivní školou. I Jo Nesbø má totiž uhrančivý styl.
Taky píšu romány. Píšu o ženách a pro ženy, ale nejen pro ně. Moje knihy jsou o mužích, vztazích, o bolestech a láskách, které nás potkávají a zároveň opouštějí. Snažím se vyhýbat tradičním happy endům, spíš nechávám konce pootevřené, aby si každý mohl domýšlet, jak si hrdinka příběhu povede dál. Moc si přeju, aby moje knížky nepřinášely jen křehkou a sladkou romantiku, ale správný poměr emocí – lásku, zradu i naději, vášeň i beznaděj, protože tak už to v životě chodí. Když padneme, musíme se zase zvednout, když jedna cesta končí, začíná druhá. Přeju si, aby čtenáře moje romány bavily, aby si je lidi brali na dovolenou nebo po náročném dni, protože ví, že si u nich odpočinou. Doufám, že se v mých postavách nejedna čtenářka najde, protože „moje holky“ prožívají osud většiny z nás.
Nepíšu z nutnosti ani z povinnosti, píšu pro radost, protože není nic krásnějšího, než když se pod rukama rodí příběh. Píšu , abych věděla, že žiju.
