Článek
První ranní losování, první kafe. Angličtina. Od základky přes střední a vysokou jsme se spolu míjely, poctivě jsem drtila ruštinu a němčinu, v dospělosti přibrala francouzštinu. Tu a tam pochytím slovo, ale celkově rozumím houby. Před očima mi běží film, bohužel chybí titulky. Něco se děje. Student a dva zkoušející se rozesmáli. I chudákovi nad přípravou se třesou ramena. Škoda, že nechápu vtip, nad kterým se celá místnost baví. Připadám si jako největší outsider na světě. Yes!
Napíšeme známky, vyřešeno. Konečně začíná komise mluvit česky. Úleva. Zase si budeme rozumět, což ale neznamená, že budu chápat, o čem je řeč. Tření, tlak, tah, ohyb, krut. Zní jako zaklínadlo. Na další dvě hodiny opět ztrácím kontakt s okolním světem. Vlastně spíš na čtyři, protože v následujícím bloku se řeší tváření kovů, prášková metalurgie nebo obrábění. Hledám si nějakou češtinářskou zábavu a z dlouhé chvíle pročítám kolegovy otázky. A hele! Napadají mě moje vlastní.
Jak probíhá termochemické zpracování oceli? Netuším, ale s větou se dá pracovat. Co znamená předpona termo? Je českého původu? Užijte ji v dalších slovech. Jdeme dál. Máme tu zpracování oceli – vysvětlete pravidlo psaní předpon s- a z-. Podle jakého vzoru se skloňuje ocel?
Můj pohled poskočí na další řádek. Lícování. Do jaké jazykové vrstvy zařadíte slovo „líce“? Správně, jedná se o knižní vyjádření.
O moje postřehy nikdo nestojí, dám si radši další kafe, protože na mě padá únava. Venku třicítka, ve zkušební místnosti možná ještě víc. Kluk na potítku se vážně potí, zkoušený mluví o zkoušce tvrdosti podle Rockwella a já zkouším udržet pozornost. Moje chvíle teprve přijde, i když si nejsem jistá, jestli se jí dožiju. V mezičase vzpomínám na svůj maturitní den. Uteklo od něj 42 let. Jak napíšete čtyřicet dva? Dohromady, nebo zvlášť? A dvaačtyřicet? Nezačíná mi vážně hrabat?
A jsem na řadě! Do zkušební místnosti kráčí Karel Čapek s hejnem mloků, v rohu dumá Franz Kafka, z okna vyhlíží Edgar Allan Poe, jestli neletí havrani. Konečně jsem mezi přáteli, konečně padají bariéry. Studenti se kupodivu tváří, že jim naše společnost celkem vyhovuje. Pěkně si popovídáme a mě dojímá a zároveň hřeje pomyšlení, jak dlouhou cestu moji žáci urazili. Před několika lety rozjívené děti vypadají dneska dospěle. Ne, nezávidím jim jejich mládí, energii ani možnosti, které mají před sebou, snad budou všeho, co se naučili, smysluplně využívat. Jen trochu jim závidím tu nekonečnou úlevu, která po dnešním dni přijde,
A my pokračujeme zase zítra!
