Článek
Francouzský koňak, francouzský klíč, francouzská manikúra nebo francouzské okno. Komu Francie nezasáhla do života? Všichni jsme se učili o francouzské revoluci, ochutnali francouzský polibek nebo francouzské brambory, přestože je Francouzi v našem podání neznají. Někdo si Francii spojuje s fotbalem, jiný s auty, někdo s věčným nepořádkem a dlouhou šňůrou stávek.
Mně se tahle země dostávala pod kůži od dětství, pomalu ale jistě. Když pominu filmy s okouzlujícím Belmondem, krásným Delonem nebo potrhlým Pierrem Richardem, ovlivnily mě hlavně tři momenty.
Druhý stupeň základní školy, volba cizího jazyka. Angličtina, jasná věc. Jenže tenhle názor sdílela většina mých spolužáků a nutnost velela rozdělit se na dvě skupiny – angličtináře a franštináře. Dodnes netuším, kde se na naší základce v malém městě vzala uprostřed hluboké totality učitelka francouzštiny, ale prostě byla tady a potřebovala někoho vzdělávat. Nastala krutá hádka – ne mezi učitelkami obou jazyků, ale ve třídě. Nakonec zasáhl ředitel a začal nás podle neznámého klíče třídit. Vpravo skupina A, vyvolení, co půjdou na anglický jazyk, vlevo skupina B – francouzský jazyk. Brzy jsem pochopila, proč je druhá skupina označena B. Ředitel posílal na tu stranu méně bystré žáky. Vzedmula se ve mně vlna vzdoru a dobrovolně jsem vyrazila ke skupině B, přestože jsem měla téměř jistotu, že se dostanu k áčkařům, byla jsem totiž jedničkářka. Potřeba sociální spravedlnosti je vlastně dost francouzská, že? Ale to vidím až dnešníma očima. Každopádně se v sedmdesátých letech jevila možnost užití obou jazyků v praxi málo pravděpodobná, takže se moje rozhodnutí nezdálo nijak fatální.
Učitelka Marie Chrpová byla fajn. Kolem krku jí splývala lehounká šála a krásně voněla. Na první hodině nám rozdala francouzská jména a těmi nás po celý rok oslovovala. Bylo to magnifique (nádherné)! Protože byla bystrá, brzy pochopila, jaký materiál dostala na starost, takže na hodiny začala nosit francouzské komiksy a překládala obsah bublin, které vedly od úst postaviček. Naším úkolem bylo nerušit, poslouchat a smát se ve správnou chvíli, což jsme beze zbytku plnili. Taky náš učila francouzské písničky. Frére Jacques nebo Sur le pont d´Avignon. Zpívali jsme jako o život. Magnifique! Po roce odešla Maruška z naší školy a já dodnes doufám, že my béčka v jejím útěku nemáme prsty. Au revoir!
Další, kdo mě o krok posunul, byl vzdálený strejda Pepik. Při každé návštěvě vyprávěl, jak se jeho vnuk oženil s Pařížankou Agnes, čteno Anjes. Na výslovnosti toho jména si dával hodně záležet a pokaždé se mu při ní rozzářily oči i zlatý zub v holých ústech. Líčil, jak jsou Francouzky šik, jak nevyjdou z domu, aniž by se nalíčily a že jednou týdně prostě musí ke svému kadeřníkovi, i kdyby doma na chleba nebylo. Přitom si vždycky pohladil pleš. Tvrdil, že s nákupy ani s úklidem si Francouzky nedělají vrásky, protože si prostě žádné dělat nechtějí. Agnes a všechny její kamarádky se pro mě staly bohyněmi. Dva nula pro Francii a její životní styl.
Do třetice na mě dýchla francouzská atmosféra a pár let později. Kamínek do mozaiky zasadila teta Olga – vzdělaná, noblesní, šaramantní. Platila v naší rodině za autoritu. Budila respekt i obdiv a od dětství patřila k mým vzorům. Vystudovala francouzštinu a češtinu, já taky, tedy aspoň tu češtinu, když nepočítám snahu Marie Chrpové. Ó la la. Olga psala a vydávala knihy, k čemuž jsem se v posledních letech taky dostala, dokonce jsem děj některých svých detektivek zasadila do frankofonního prostředí. Ale zpět. Když teta umřela, mohla jsem si podle závěti odnést z jejího bytu, co se mi líbí. Protože po ní zůstala obrovská knihovna, vybrala jsem si několik svazků od Maupassanta, Balzaca a Zoly, pochopitelně v češtině, protože paní učitelka Chrpová už mi přes rameno nenakoukne a napovídat nebude. A pro jistotu se už několik let učím francouzsky. Jde to pomalu, ale nevzdávám se, protože mi francouzština libozvučně zní a líbí se mi francouzský styl života, ale o tom napíšu zase jindy.
