Článek
Setkání po letech, nebo taky abiturientských srazů jsem za svůj život zažila nespočet. Základka, gympl, vejška. Byla jsem v roli spolužačky, kolegyně, učitelky, trávila večery s lidmi z různých sociálních bublin. Někdy bývalo hodně veselo, jindy spíš vážno Byla jsem na večírcích s výhradně ženskou i s výhradně mužskou společností a musím uznat, že rozdílnější akce snad neexistují – organizací počínaje, programem konče.
Chlapská sešlost prostě je. Vyhodí se termín, o tom se nediskutuje. Kdo může, přijde, kdo nemůže, zařídí si volno nebo nepřijde. Jediné, co se řeší, je místo. Roli přitom nehraje dostupnost ani vzdálenost, rozhodující je informace, co se v daném lokále čepuje. Bože chraň, nechci zobecňovat ani dělat z poloviny národa alkoholiky (i když, kdo ví), ale díky moderním technologiím jsem takzvaně u zdroje. Taková abiturientská tlupa vytvoří na sítích skupinu a mě, bývalou učitelku, pozve do party, takže přímo před mýma očima probíhá souboj, jestli Krušovice nebo Braník. Potom nastane den D a večírek starších pánů proběhne v konejšivém až nostalgickém vzpomínání – to jsme ale byli rošťáci. Přetřesou se stokrát omleté lumpárny i historky tak trochu pozapomenuté, vypije se pár kousků a jde se domů. Už to není, co dřív.
Sraz v ženské režii je jiná káva. Navržení termínu za á, za bé, za cé - zvol, který ti vyhovuje. Takhle vypadá schéma u organizátorek, které mají smysl pro řád a pravidla – učitelky v první řadě. Méně systematické ženy nepředloženě navrhnou den. U všech partiček se následně spustí lavina proseb. „Jaruška v pátek nemůže, přesuňte večírek na sobotu!“ „Moje kadeřnice mě v sobotu neučeše a já si přes noc vlasy přeležím. Chci vypadat co nejlíp, vraťte pátek!“ „Nemám hlídání, nemůžeme termín přeložit na další týden?“ No napadlo by chlapy řešit, kdo jim udělá hlavu nebo se postará o děti?
Když se dámy konečně dohodnou, učešou a pořídí pár hadříků na sebe, přijde kýžené setkání. „Liduš, vypadáš výborně!“ „Nezhubla jsi náhodou?“ „Jak to jen, holka, děláš, že nestárneš?“ V zákulisí se většinou řeší pravý opak – kdo vypadá staře, kdo zešedivěl, kdo přibral a komu to vůbec nesluší. U stolu se proberou fotky z dovolené, fotky dětí, fotky vnoučat – podle toho, v jaké životní fázi se dámy nacházejí. Upije se něco prosecca a vymění se kontakty. V následujícím týdnu se většinou ještě řeší dozvuky, především separátně – kdo komu co řekl, neřekl, ale měl říct, co si kdo myslel a jak se tvářil.
Zažila jsem skvělé večírky i ty méně povedené, vzpomínám na spoustu báječných lidí, které jsem poznala jako děti a ze kterých jsou dneska skvělí otcové a senzační matky, i když před lety bych si na ně nevsadila ani korunu. Ze svých zážitků a zkušeností jsem vybrala tři nejhorší zabijáky pohody na každém srazu.
Za prvé – přineste hodně fotek. A když říkám hodně, myslím opravdu hodně. Je jedno, jestli budou v albu nebo v telefonu, důležité je ukázat obrázky všem a každý z nich doprovodit podrobným výkladem. Jednou jsem zažila i situaci, kdy pyšná matka pouštěla společnosti záznam klavírního vystoupení své dcery na vánoční besídce. To baví úplně všechny!
Za druhé – předveďte svou kariéru. Nechte si vytisknout vizitky, ideálně zlatým písmem, nezapomeňte na tituly i funkce a rozdávejte je spolužákům. Určitě vám budou přát mnoho dalších úspěchů.
Za třetí – vzkažte společnosti, že na ni nejste zvědaví, nikdo z přítomných vás nezajímá a na sraz kašlete. Určitě partu potěšíte a bude na vás v dobrém vzpomínat.
A co jsem tím vším chtěla říct? Občas se jděte na svoje bývalé spolužáky podívat. Přece jen jste spolu strávili kus života a není marné si na staré časy s láskou zavzpomínat.
