Článek
Taky máte pocit, že týdny volna nikdy nebyly? Všechno frčí, jak má, ve školách to žije o sto šest a poprázdninová euforie zmizela v propadlišti dějin. My učitelé valíme na děti opakování i novu látku, sdělujeme svoje požadavky a občas tvrdíme, že bez jejich plnění vlak nejede. Ale ruku na srdce – vždycky dodržíme, co říkáme? Moje otázka není jen řečnická, ale ještě se k ní vrátím.
Kdo má něco společného se školstvím, ví, že jedna koncepce střídá druhou, ministři, kteří ho řídí, se mění závodní rychlostí a většinu z nich pohání touha nechat po sobě skvělou reformu, která vzdělávání posune o stupínek výš. Ale nechci být nespravedlivá, a navíc nemůžu ovlivňovat život ve školách shora, spíš chci dneska cílit do vlastních řad. Co můžeme jako učitelé udělat proto, aby se nám všem ve třídě líp dýchalo? Než se tématu začnu věnovat podrobněji, chci uvést, že svoje postřehy opírám o téměř pětatřicetiletou praxi středoškolské učitelky a především o názory svých žáků.
Začnu asi takhle. V hodinách si občas povídáme. Ne často, ne samoúčelně, jen když narazíme na téma, které žáky zajímá, necháme učení u ledu a dáme si prostor pro názory. Taková diskuze má svoje pravidla – každý se o slovo přihlásí a neskáče se nikomu jinému do řeči, pokud s ním okolí nesouhlasí. Všichni mají právo na svůj názor. Já se dostávám do role moderátora, který debatu řídí, občas usměrňuje nebo povzbuzuje, pokud je třeba. K hovorům o učitelích se vracíme pravidelně, protože osobnost Jana Amose Komenského v hodinách literatury k tomu přímo vybízí, navíc mají se školou všichni dost zkušeností.
Když se třídy zeptám, co děláme my učitelé špatně nebo co jim žákům ve škole nevyhovuje, zazní samozřejmě odpovědi, že by se nemělo zkoušet ani psát písemky, že bychom po nich neměli chtít, aby proseděli ve škole x zbytečných hodin, protože se tam stejně nic zajímavého nedozví, že bychom je neměli za nic kárat, protože mají svoji osobní svobodu. Taky je nemáme omezovat, protože se přece dá koukat do telefonu a přitom poslouchat, co se kolem děje. Mámě to nevadí, tak proč to vadí nám.
Po první vlně učitelské kritiky žáky vyzvu, aby si zkusili představit, že by sami stáli před třídou, kterou by měli aktivizovat, motivovat, učit, hodnotit, a přitom všem ji ještě tak trochu držet na uzdě, pardon, zajistit kázeň. Jak by daného stavu docílili? V tu chvíli se rozjedou emoce a padají slova jako tresty, zkoušení a písemky, zaznívají názory typu – já bych jim dal, já bych je srovnal a podobně. V tu chvíli nastane úsměvný okamžik, kdy si iv ti největší diskutéři uvědomí rozporuplnost svých tvrzení.
Když se vášně zklidní, přichází čas, abych položila otázku: Co bychom měli my učitelé dělat líp? Konečně dostávám smysluplné odpovědi. Aspoň o některé z nich se ráda podělím, protože jsem přesvědčená, že jsou inspirující.
Učitel by měl ve třídě udržet kázeň. Když neuklidní toho, kdo zlobí, přidají se ostatní. Ve třídě by měl být klid, protože jinak se v ní nedá vydržet. Taky by vás taková pravda překvapila z úst šestnáctiletých kluků? Nelžu. Požadavek klidu, kázně a pravidel je jeden z nejčastějších. A já k němu dodávám – učitel by měl mít hodinu ve svých rukou, protože anarchie neprospívá nikomu. Pokud mu žáci hodinu opakovaně berou a ničí, měl by hledat řešení.
Učitel by měl umět přiznat svoji chybu, protože nikdo není neomylný. Ano, souhlasím. Není nic prostšího než říct, že jsem se zmýlil, přiznat, že něco neví. Nejsme roboti, jsme lidi. Samozřejmě nechci zpochybňovat ani zlehčovat odbornost a připravenost, jsou bez diskuze základními pilíři učitelství, ale občas tohle může říct každý, aniž by ztratil tvář. Možná jinou získá – tu lidskou.
Učitel by se měl umět zasmát. To je velká pravda. Pryč jsou doby vážných středoškolských profesorů s knírem, jak je známe ze starých filmů. Hodina je hned příjemnější, když se třída zasměje, atmosféra se uvolní. A když si učitel umí udělat legraci sám ze sebe, vyroste v očích žáků o pořádný kus.
Učitel by neměl nikoho zesměšňovat ani ponižovat. K tomu není třeba dodávat vůbec nic. Skoro každý z nás si z dětství pamatuje na takové učitele a doufá, že podobný přešlap ze současných škol zmizel. Tak tedy ne, stále trvá. Bohužel.
Učitel by neměl zapomínat, že byl taky žákem. Směju se! Pamatuju si na kolegu učitele, který jako dítě - co neopsal, to neměl. Po letech mi vyprávěl, jak je na svou třídu během zadávání testů přísný. Neříkám, že by ji měl nechat bez kontroly, ale stačí si občas vzpomenout, co jsme jako děti nesnášeli. Taky vás štvala učitelská průpovídka – tohle musíš umět, kdybych tě o půlnoci vzbudil? Ne, nikdo nikoho budit nepřijde, tak tím neotravujeme další generace.
Sečteno, podtrženo (dvakrát). Učitelé, mějme na paměti, že svou prací můžeme ovlivnit desítky, stovky i tisíce životů, proto dělejme svou práci s nadšením, tak úžasný dopad má málokterá profese. Mějme na mysli, že bez kázně a drilu (ne vojenského, ale pečlivého a důsledného) nic nenaučíme, ale přitom zůstávejme lidmi. A nezapomínejme se smát – aspoň občas.
