Článek
Nejsem bručoun, nedej bože misantrop. Nejsem zhrzená, zahořklá ani ukřivděná. V podstatě vyjdu s každým. Nemůžu říct, že bych nenáviděla společnost, naopak, dokážu se v ní dobře bavit. Když chci, umím na sebe strhnout pozornost. Ale čeho je moc, toho je příliš, a čas od času zatoužím nevidět prostě nikoho. Znáte to taky? V neděli mrknete do diáře a vyskočí na vás schůzky, jednání, porady. Ujistíte sami sebe, že dokážete všechno zvládnout, jenže než skončí týden, nabalí se milion dalších úkolů, které původně nebyly v plánu. Telefony, maily, konzultace. A za vším je komunikace s klienty, s kolegy. A tím se vlastně dostávám k jádru věci. Jak se vymanit z kolotoče, kde na každé sedačce čeká další rozhovor?
Utéct do samoty. Aspoň já to tak cítím. Možná vás netrápí věčný ruch a nekonečné mluvení a s radostí odjedete do resortu, kde sice stojíte frontu s ručníkem, abyste si zabrali flek u bazénu nebo v písku na dohled vln, ale zato je všechno all inclusive - jídla, pití i naolejovaných těl co hrdlo ráčí. A animační program jako bonus! Pro někoho ráj, pro mě představa pekla. Neodmítám apriori dovolenou u moře, odmítám přeplněné pláže a bazénovou kulturu, kde se povaluje hlava na hlavě. Navíc nesnáším, když se mám stát součástí davu. Řešení?
Před lety jsem objevila kouzlo glampingu. Znáte? Ty, co tápou, zasvětím. Jistě cítíte v základu slova něco jako kemping. Tenhle způsob rekreace, kdy zaplatíte, abyste si na louce mohli postavit stan nebo obytný přívěs, většina z nás zažila. A jsme zase u původního problému. Moře aut, moře lidí, společná sprcha i záchod. Slyšíte hovory i hádky ostatních. Nic pro mě. Kromě toho nemá moje léty namáhaná páteř v oblibě karimatku ani nafukovací matraci, prostě jsem stará, rozmazlená a nechci klohnit na plynu pseudojídla ani baštit langoše nebo hranolky s tatarkou z rychlého občerstvení.
Nabízí se tedy varianta vyrazit do přírody jen tak. Ale copak jsem trempka? Vždyť se bojím divé zvěře i pokut za nepovolené táboření. A pak jsem se setkala s glampigem. Jedná se o kempování pro lidi unavené životem a hlukem.
Glampové místečko je většinou odlehlé, umístěné v lokalitě, kde nepotkám živou duši, zato můžu pozorovat srnky, ptáky nebo ryby. Sice to zní dost pateticky, ale je to pravda pravdoucí. K tomu všemu povlečená postel, kuchyňský kout, sprcha jen pro mě. Tenhle přírodní apartmán může mít podobu lesního minidomku, luxusní maringotky případně neskutečně pohodlné jurty. Někdy nabízí jako třešničku na dortu saunu, případně koupací sud. Bomba! A já se z polštáře dívám na hvězdy nebo na vodní hladinu, rovnám si záda i myšlenky a poslouchám zvuky lesa, jindy šplouchání vody. To je moje ideální představa, jak si uklidit v hlavě. Kromě toho mám klid na psaní a vypointování zápletek, vodím si svoje literární postavy, a přitom mě nic neruší.
Jen jedinkrát jsem zalitovala rozhodnutí utéct daleko od civilizace. Tehdy jsem dopisovala jednu ze svých detektivek a v útulném domečku v korunách stromu jsem celý den pracovala na kapitole, kdy dojde k brutální vraždě dívky uprostřed lesa. Hrůzu, kterou jsem do textu vložila, jsem si během noci odžila na vlastní kůži, protože každé zapraskání mě uvádělo do stavu pohotovosti. V tu chvíli bych si přála slyšet dunící diskorytmy. Rána jsem se dočkala, a když jsem při snídani na terase sledovala dvě veverky, radovala jsem se, že se okolo mě netrousí zástupy hladových ke švédským stolům.
Kdo dočetl až sem, přestože jsem ho naštvala tím, že haním jeho vysněnou dovolenou, tomu se omlouvám. Nevysmívám se nikomu a ničemu, jen si dělám jasno, co v životě chci a co ne. Pokud jsem někoho inspirovala, cítím tichou radost. O samotě.
