Článek
Lásku k Francii jsem si pěstovala od dětství, ostatně už jsem o svojí vášni psala. Poprvé jsem tuhle zemi navštívila před dvaceti lety a od té doby se do ní více méně pravidelně vracím. A co mě sem opakovaně táhne? Tak především mi neskonale libozvučně zní francouzština. Zní mi příjemně, přestože jsem se před pár dny stala svědkem hádky dvou mužů, kdy na sebe volali různá obvinění přes středové kolejiště metra. V tu chvíli mu nevadilo, co říkají, líbilo se mi, jak to říkají.
Miluju atmosféru kavárniček, kde se kolem stolku sotva otočíš, stěží se protáhneš za židlí, ale víš, že když ti přinesou jídlo, bude plné bylinek, másla, vína, masa a zeleniny. Obdivuju francouzský životní styl, mimochodem – říká se mu savoir vivre, který čiší z každého kroku – pomalu, bez stresu a bez vrásek, zato s rudou rtěnkou a vlajícím šátkem. Libí se mi zdvořilost, se kterou se i cizí lidé oslovují. Nikdy neuslyšíte prosté“ děkuju“ (což se mimochodem pro spoustu lidí stává zapomenutým slůvkem), ale vždycky následuje madam nebo monsieur. Ne nejsem naivní idealistka, abych si představovala, že v téhle zemi žijí samí milí, krásní a dokonale upravení lidé s bezchybným chováním.
Letos jsem byla ve Francii dvakrát. V červnu jsem pobyla chvíli v Avignonu a v Marseille, teď to byla Paříž. Podzimní dny jí svým zvláštním světlem dodávají nezaměnitelné kouzlo. V 18. obvodu jsem pronajala byt s typickým francouzským šarmem, takže iluze života běžného Pařížana byla téměř dokonalá. Ráno do pekárny pro teplou bagetu, tu si pak natřít pomerančovým džemem. Dopoledne na trh koupit čerstvou rybu a zeleninu. Sympatický prodavač mě požádal o mou velkou látkovou tašku a rovnal do ní lilek, cuketu, fazolky, pár brambor, rajčata a nezbytné bouquet garni, aby měl oběd tu správnou chuť. Ano, dobré jídlo se Francouzům nedá upřít. Na trhu se hodně ochutnává, klábosí, popíjí. Žádný shon, žádný chvat. Když bageta, tak teplá, když sýr, tak krémový, jemný, silný, s plísní i bez. Vybrat olivy není jen tak. Na dlouhém pultě zástup bílých kbelíků s lopatkami. Olivy černé, zelené, malé, velké střední, s kořením, s česnekem, plněné, … Vyzkoušejte a vyberte si. Zároveň jsem si všimla, jak pěkně se prodavači ke svému zboží chovají. Rybí filet, který jsem si na ledové tříšti vybrala, mi pan rybář obřadně zavinul, papír poskládal tak, že nikde nic neprosakovalo, neprotékalo, a z tašky jsem ho vyndala ve stejné kondici. A když jsem v cukrárně kupovala jeden nebo dva dortíky, odnesla jsem si je v malé krabičce s ouškem, jindy mi prodavačka udělala očko z provázku, aby se těm krasavcům uvnitř nic nestalo. To se mi líbí.
Ale abych byla spravedlivá, pochopitelně jsem zachytila i dost, řekněme, nepříjemných postřehů. V první řadě musím zmínit nepořádek. Odpadky, kam se podíváš, a nikdo si s nimi příliš neláme hlavu. Na chodbě stylového domu, kde jsem bydlela, jsem se jedno odpoledne míjela s pánem, když stěhoval do bytu novou postel. Sice noblesně pozdravil a uvolnil mi cestu, ale odpoledne jsem si všimla, že před naší historickou vilou leží na okraji chodníku hromada kartónu s obrázkem matrace. Ležela tu i další den. V noci pršelo, takže papírové obaly ztratily tvar, změnily se v mokvající cáry, ale nezmizely. Ještě když jsem odjížděla, beztvará hromada zůstávala. Jindy jsem při čekání na autobus zahlédla dámu s pejskem. Ten vykonal uprostřed ulice potřebu. Mile mě překvapilo, když se dáma sehnula, hovínko sebrala. Hurá, francouzský svět není tak zkažený! Lup. Pytlík i s obsahem letěl na okraj chodníku.
Jedno odpoledne jsem zašla na slavnosti vína na Montmartru. Krásné. Desítky stánků z Bunguntska, Champagne, od Loiry nebo z Bordeaux nabízely svoje lahve. Postávala jsem se skleničkou Chablis a kochala se pohledem na katedrálu Sacré-coeur. K vedlejšímu stolku si skupina lidí přinesla od stánku mušle. Nejspíš byly vynikající, protože z jejich talířků rychle zmizely, ovšem na zemi pod stolem zůstala hromada skořápek, které sem bezostyšně všichni házeli.
Mnohem větším problémem je v celé Francii a v Paříži obzvláště, přistěhovalectví a otázka sociální. Před lety jsem byla z multikulturnosti Paříže nadšená, dneska se zdá, že jejím obyvatelům přerůstá přes hlavu. Ruku v ruce s ní jdou další potíže, nabalují se jako sněhová koule a gradují bouřemi a stávkami. Dokonce jsem zažila na vlastní kůži situaci, kdy do vagónu metra nastoupila středoškolská mládež a za pokřiku, kdy vyzývala prezidenta k demisi, ho během jízdy rozhoupala. Velmi nepříjemné.
Opakovaně jsem viděla na bulváru se čtyřproudou silnící ženu, která se procházela po středové čáře a žebrala u řidičů, když zastavili na červenou. Jiná žena ležela napříč chodníku a vybírala do kelímku od kávy od kolemjdoucích peníze. Ani v jednou případě policie nezasáhla, přestože byla nablízku.
Během svého posledního pobytu jsem si mnohem víc uvědomila, že život nikde není ideální, každá země má svoje potíže a každá má něco, na co může být pyšná.
Když jsem chtěla odletět domů, zaskočilo mě, že musím zaplatit skoro čtyři stovky jen proto, abych mohla projít z koridoru metra do prostor letiště. Když jsem se nad zvláštním poplatkem podivila, odpověděl mi pán z ochranky klidně a prostě: „To je Francie, madam.“ Dobrá, ale radši budu vzpomínat na kulatou černošku s hedvábnou pletí, ke které jsem chodila pro pečivo. Vždycky mi popřála: „Bonne journée!“ A já ten hezký den měla.
