Článek
Během studia bohemistiky na pražské fildě mi bylo úplně jedno, kde zakotvím, jen jsem věděla, že chci učit. Souhrou okolností se mi bezprostředně po absolvování naskytlo místo na učňáku. Tři stovky kluků mezi patnácti a dvaceti lety, úplně jiný svět, než jsem znala. Od začátku to byl boj, dokonce mám i po letech pocit – boj kdo s koho. Dalo mi hodně práce, než jsem si vybudovala autoritu a než jsem našla tu správnou míru, kolik vědomostí chtít, co odpustit a opustit, na čem trvat.
Nejvíc jsem se toho musela naučit sama. Musela jsem pochopit, že jsem se ocitla v prostředí, kde je důležitější mít šikovné ruce a zdravý selský rozum, než debatovat o současné literární scéně, případně filozofovat o tom, co básních chtěl nebo nechtěl svojí tvorbou říct. Zjistila jsem, že se nemůžu jen postavit před třídu a vykládat látku, ale že ji musím vybírat, redukovat a především hledat způsoby, jak ji předám. Uvědomila jsem si, že vyprávět nečtenářům o knihách je stejné, jako mluvit s obyvateli tropického pralesa o životě na ledovci.
Nechtěla jsem postupovat cestou represí. Metoda – tohle si prostě přečteš a zpracuješ do čtenářského deníku - nikoho za srdce nevezme a lásku ke knize neprobudí. Aspoň většinou ne. Musela jsem našlapovat lehce a nenápadně. Co se rozhodnu „svým zlatíčkům“ naservírovat? Proto byl stěžejní výběr textů. Většina klasiků, při vší úctě, puberťáky nenadchne, proto jsem se rozhodla, že nejdřív budu hledat mezi současnými autory píšícími o mládeži. Prostě autory, kteří mluví jazykem jejich kmene. Až později si dovolím sáhnout mezi osvědčené pecky.
A jak taková hodina, kdy se snažím aspoň malinko odhalit dobrodružství četby, probíhá? Přepíšu text a zvýrazním jeho části podle toho, na co se chci zaměřit. Slangová slova, nespisovná slova, úsloví, ustálená spojení. Vytisknu kopii pro každého žáka. Vytvořím pracovní list – pár jednoduchých otázek a úkolů. Najít odpovědi nebo charakteristiku postavy zvládne každý bez ohledu na to, jestli čteme hlasitě nebo se věnuje četbě každý sám. Jednou přiřazují jména hrdinům podle toho, jaký měli účes, jindy podle prostředí, kdy se s ústřední postavou potkali. K vyznačeným slovům se dají doplňovat synonyma nebo antonyma, slovní spojení se mohou nahradit jiným vyjádřením. Někdy hledáme v nabídce pocitů ty, které postava v ukázce prožila, jindy se každý sám zkouší pojmenovat, jak se cítila.
Další možností je spojit literaturu a výtvarnou činností. Pro každého žáka připravím lístek s úryvkem příběhu, který musí na papír nakreslit. Důležitá není umělecká úroveň, ale chuť a ochota pracovat, snaha o zachycení děje a atmosféry. Nedávno mi jeden týpek řekl: „Máma se divila, že si beru do školy pastelky, který jsem naposledy používal v pátý třídě. Taky jsem si nemyslel, že je budu na učňáku potřebovat.“
Z obrázků pak společně tvoříme plakáty na vyzdobení třídy nebo papírovou „knihu“. Díky tomu visí v mojí učebně spousty Robinsonů, Gulliverů, řeckých bohů i hrdinů. Z jednoho obrazu už pár let shlíží biblický Josef a jeho bratři, v několika verzích se objevil hrabě Drákula nebo postavy z Poeových povídek. Zajímavou alternativou pro vyhledávání a zpracování informací o nežijících osobnostech bylo vytvoření imaginárního instagramového účtu. Svůj profil získal Karel Čapek, Aghata Christie, kat Mydlář i Jan Hus.
Tohle zamyšlení jsem zařadila do svých radostí, protože mě neskutečně těší, když banda puberťáků ztichne a ponoří se do příběhu, i když je jen na jednom nebo dvou listech papíru. Ta stejná banda mě na začátku školního roku upozorňovala, že knížky jsou ztráta času a hodiny češtiny peklo. V těch chvílích mě hřeje tichá radost. Snad aspoň někomu zůstane v hlavě jméno postavy nebo výjev, co kreslil. A třeba někdo z mých žáků úplně dobrovolně sáhne po knížce. A když ne, nevadí. Důležité je, že nikoho nemusím nutit do práce, nikoho není potřeba napomínat, protože aspoň chvíli všichni cítí, že čtení není nuda. Jo a nikdo v tech chvílích nepotřebuje mobil.
