Článek
Jako malí kluci jsme si často hrávali na vojáky. Když už nám došlo střelivo, přešli jsme na „kombat“ a byli z nás rytíři. Klacky sloužily jako meče, někteří si vyráběli i štíty. Občas nás to mečování také pěkně zabolelo. Byli jsme ještě ta poslední generace, která trávila čas převážně venku. Počítače za nás už byly, ale zdaleka ne tak rozšířené, jako je tomu dnes.
Jedním z nejzásadnějších momentů mé budoucí záliby v historii bylo, když jsem díky staršímu bratrovi narazil na počítačovou hru Age of Empires II. Pokud jste se narodili někdy kolem roku 1990-2000, určitě víte, o čem mluvím. Bylo to jako zjevení! Najednou jsem mohl ovládat rytíře virtuálně. Ve hře jsme stavěli města, kostely, infrastrukturu. Dále se těžily suroviny, dohlíželo se na ekonomiku a k tomu si samozřejmě každý budoval co nejmocnější armádu. Jakmile bylo dost natěženo, vyrazili jsme do bitev. Hra byla tehdy obrovským hitem – a dodnes ji mám nainstalovanou na svém počítači.
Právě tahle „blbá hra“, jak občas uměla utrousit moje matka, mě donutila začít se o historii opravdu zajímat. Nejen o bitvy, ale i o lidi a příběhy té doby v pozadí. Postupem času jsem si začal uvědomovat, proč je historie důležitá. Začal jsem si všímat souvislostí. Jak minulost ovlivňuje přítomnost. A jak se pochopením přítomnosti můžeme dopracovat ke kladné budoucnosti.
Zlo školního dějepisu
Bohužel náš školní systém dělá z historie často naprosté utrpení. Učíme se, kde byla jaká bitva, kdo byl král a v jakém roce se to stalo. To nejdůležitější ze všeho tomu ale chybí. Chybí tomu ten PŘÍBĚH.
Dějepis se tak smrskne na něco, co se prostě musí přežít. A není tedy divu, že si většina lidí k historii nevytvoří žádný vztah. Přitom často v minulosti leží klíč k pochopení přítomnosti. Jsem přesvědčený, že kdyby se tato kapitola zvládla již dobře ve škole, měla by velká část veřejnosti celkově větší zájem o svět kolem sebe. Teď si to asi i částečně idealizuji, ale kdyby to systém lidem neotrávil, je dost možné, že by se neděly stále ty stejné chyby dokola. Svět by se pak možná netočil tolik v kruhu. Je však vůbec zájem na tom, aby se na světě v tomhle něco měnilo?
Mám radost, že v dnešní době to pochopili už i lidé z filmové produkce. Seriály jako Barbaři, Vikingové nebo hollywoodské slavné filmy možná nalákají diváky se o různé události více zajímat. Je mi jasné, že se často natočí úplné slátaniny, které s reálnou historií nemají naprosto nic společného, ale i tak to svůj úkol splní. O světovém úspěchu české počítačové hry Kingdom Come z období středověku ani nemusím mluvit. Na jejím příkladu krásně vidíme, že když se příběh udělá dobře, lidi to nadchne.
Dobře odvyprávěný příběh dokáže nahradit desítky hodin nudného biflování. Pokud ten příběh bude ještě k tomu pravdivý, o to lepší to celé bude. Právě tehdy jsem pochopil, že historie nestojí na letopočtech, ale na konkrétních lidech
Proč je důležité mít vlastní hrdiny
Kampaň ve hře Age of Empires II se skládala z různých historických období. Od stoleté války mezi Anglií a Francií, přes příběh Williama Wallace (možná znáte z filmu Statečné srdce), až po postavy jako Erik Rudý, Čingischán, Saladin (z filmu Království nebeské) a mnohé další skutečné historické osobnosti. Čím častěji jsem hrál, tím častěji se ve hře objevovala jména, která jsem znal tam někde hluboko v hlavě z doslechu, možná už i ze školního dějepisu.
Až díky té hře jsem začal chápat významy jednotlivých postav. Jejich příběhy. Jejich místo v dějinách. Škola nám často nabídla jen jména a letopočty. Pokud jsme měli štěstí, slyšeli jsme z dějepisu někdy např. o Marii Terezii nebo Napoleonovi. Nikdy však žádné souvislosti. Žádné „proč“ a „jak“ se nekonalo. Proč dělali různí lidé to, co dělali? Jaká byla jejich zdánlivá a poté skutečná motivace? Co z toho kdo měl? Za jakým účelem?
V historii se častokrát hybateli událostí stali naprosto obyčejní lidé. Nemusel to být ani nikdo urozený. Skvělým příkladem může být taková Jana z Arku. Nám známá spíš pod jménem Johanka.
Johanka byla chudé francouzské děvče, ke kterému údajně promlouvali svatí. Z počátku k ní hlasy promlouvaly jednoduše. Nabádaly ji, aby byla dobrá křesťanka, pomáhala ostatním a vůbec vše kolem, co k takovému spořádanému křesťanskému životu patří. Čím byla Johanka starší, tím více hlasy sílily a tím více ji nabádali ke konkrétním činům. Jestli to byli opravdu svatí, nebo schizofrenie, se už asi nikdy nedozvíme. Nejspíš to ale něco mezi nebem a zemí být muselo. Osobně si nemyslím, že by psychicky nemocný člověk dokázal to, co ona.
Jednou jí svatí údajně řekli, že má vyhledat francouzského krále a přemluvit ho, aby jí dal vojsko, a mohla mu tak pomoct osvobodit Orléans. Bylo to poslední obležené město na řece, které stálo Angličanům v cestě ke kompletnímu ovládnutí Francie.
Zkuste si tedy představit, že jste ten král v době stoletého konfliktu, prohráváte na plné čáře, a najednou k vám předstoupí 19leté negramotné sedlácké děvče bez jakéhokoliv vojenského vzdělání s požadavkem, abyste jí dali armádu a poslali ji do centra největší bitevní vřavy osvobodit obležené Orléans.
Jak byste se asi jako panovník na to tvářili? Lidé jí samozřejmě nevěřili. Johanka se dostala před samotného krále až na několikátý pokus na naléhání u králových generálů, kteří ji k němu vpustili. Traduje se, že generály přesvědčilo až to, když jim Johanka oznámila, že měla vidění výpadu u Orleáns, který dopadl pro francouzské rytíře katastrofálně. Generálové nechápali, o čem ta dívka mluvila, jenže pár dní na to přišla zpráva od posla, která do puntíku potvrzovala to, co jim Johanka celou dobu říkala. V ten moment začali váhat a přeci jen se rozhodli, že za slovo u krále nic nedají.
Král jí sice nevěřil, ale sám byl v tak zoufalé situaci, že se rozhodl jí vyhovět. Dal jí tedy menší prapor a vyslal ji osvobodit obležené město. Pokud by zvítězila, bylo by to pro krále i celou Francii jen dobře. Pokud by padla, dal by král alespoň jednou provždy utrum povídačkám o panně v brnění, která má zachránit Francii. Čistě z pohledu krále nebylo moc co ztratit.
Je dobré si připomenout, že veškeré věci se předávaly ve středověku hlavně mluveným slovem. Číst kromě šlechty a kněžích skoro nikdo neuměl. Lidé byli celkově pověrčiví a povídačky o vesnické dívce, která soustavně přesvědčuje všechny okolo sebe, že slyší hlasy svatých, se samozřejmě rychle šířily. Tím spíš, když už se dostala až k samotnému panovníkovi.
Dál už ten příběh někteří určitě znáte. Johanka uspěla. Její neochvějná víra ve vítězství postavila francouzskou armádu zpět na nohy. Orléans se podařilo osvobodit, a i když samotná Johanka dopadla později velmi neslavně, navždy se pro Francii stala národní hrdinkou. Bohužel je třeba si přiznat, že hrdinové z různých válečných konfliktů málokdy zemřou přirozenou smrtí. Jinak tomu nebylo ani v případě Johanky, kterou později Angličané zajali a nechali ji upálit jako čarodějnici. Církev ji teprve až za několik let prohlásila za svatou.
Příběhem o Johance jsem se snažil poukázat na to, proč je důležité, aby měli lidé a národy vždy svoje hrdiny. Národ bez hrdinů většinou bude pohlcen. Kdoví, jak by třeba vypadala taková Francie bez své národní hrdinky? Mluvilo by se tam dnes anglicky?
Hrdinové dnes
Paralely s jednotlivými hrdiny můžeme vidět i dnes. Děti mají za hrdiny v dnešní době např. Spidermana. Pro dospělé je zase často vzorem někdo z rodiny, ze světa Instagramu nebo z historie.
V dobách válek si národy více připomínají za hrdiny různé vojevůdce. Ne vždy to byly jen pozitivní osobnosti. Takové kontroverze například vyvolává aktuálně Stepan Bandera. Pro někoho zločinec, pro druhé zase symbol odporu vůči Rusům. Obecně se dá říct, že oba tábory mají své argumenty. Věřím, že my v podobné situaci bychom také rychle oprášili Žižku a o tom je též známé, že to zrovna lidumil nebyl. Někdy i takoví kontroverzní hrdinové dokážou národu v krizové situaci zvednout morálku a pomůžou jednotlivcům se nezbláznit.
V době míru jsou pro většinu lidí hrdinové sportovci, herci, spisovatelé. Je fér k tomu v dnešní době připomenout i influencery, ke kterým vzhlíží zvlášť mladší generace. Přesto jsem silně přesvědčený, že žádný z nich vám nedá tak silnou lekci o morálce a odvaze, jako příběh devatenáctileté holky v brnění.
O tom, kdo je pro koho hrdina, si každý rozhoduje sám. Ze všeho nejdůležitější je ale nějaké vzory mít.
Poučení na závěr
Právě takové inspirativní postavy a jejich osudy chci čtenářům přibližovat. Nejsem studovaný historik a nechci psát Wikipedii. Ta nabízí často jen suchá data. Já se vám budu snažit zprostředkovat příběhy z masa a kostí. Ty, které mě kdysi jako kluka u monitoru počítače naučily, že historie není nuda, ale to nejnapínavější drama, jaké píše sám život.
Jsem si vědom toho, jak je těžké hodnotit minulost z dnešního pohledu. Proto se budu snažit tomu ve svých publikacích vyhýbat. Nakonec stejně úplně v každém období záleželo na jednotlivcích, jaký smysl svému životu oni sami dali.
Jelikož článek začínal o videohře, bylo by záhodno ho také ukončit stále aktuálním citátem z neméně slavné videohry.
„Ten, kdo chce příliš moc, může ztratit úplně všechno. A kdo chce zas od života moc málo, nemusí dostat vůbec nic.“ – Tommy Angelo.
Zdroje:
herohero.co/zivotyslavnych/post/zivotyslavnychilxmsrdoniwuactrhplqtdwddw
K obrázkům: DeepAI generator AI Image Generator
