Článek
Někdy si říkám, proč jen některé věci nejsou u nás stejné, jako třeba v Americe. Můj dům, můj hrad. A když se někdo cizí pokusí sáhnout na můj majetek, nebo jej ničit, mám právo tomu zabránit. U nás to tak ale bohužel nefunguje. U nás, ideálně, pokud načapáte zloděje, i třeba ve vlastním bytě, je nejlepší utéct, ukrýt se, zavolat policii a čekat a doufat, že vás neuslyší, nenajde, nebo vám neublíží. A vy se mezitím díváte na to, jak někdo cizí znehodnocuje vaše věci.
Koupili jsme si malou zahrádku na okraji města téměř uprostřed zahrádkové oblasti, kde měli zahrádky i další lidé. Celý život jsme bydleli v paneláku a už delší dobu jsme uvažovali o tom, že bychom jsme si chtěli zkusit vypěstoval vlastní zeleninu, mít vlastní bylinky, brambory, rajčata, …
Zahrádka se nám velice líbila a byla za rozumnou cenu, s pěkným dřevěným domečkem, tak akorát na nářadí a občasné přespání v teplejších letních dnech. Celý pozemek byl oplocen vysokým pletivovým plotem a z jedné strany živým plotem. Vztahy mezi sousedy byly velmi dobré, a tak se nám tam líbilo až do chvíle, než nám někdo začal sklízet naši úrodu.
Začalo to rajčaty, pak mrkve a když začaly mizet i jahody, přestali jsme podezírat místní divokou zvěř. Sousedům také mizeli jejich plody a některým navíc nářadí, které nechávali ležet venku. Očividně se jednalo o zloděje. Kamery nikde nebyly a ani nesměli, protože by to bylo omezení soukromí a nikdo neměl tušení, jak se tomu bránit. Samozřejmě jsme nářadí uklízeli pod zámek a vše hlásili policii, která s námi vše zaprotokolovala. Jenže, když jsme jednou po práci přijeli opět na zahrádku, byl zámek pryč a téměř všechny věci zmizely.
Řekl jsem si, že takhle to dál nejde, musíme se bránit. Protože pracuji jako ajťák, rozhodl jsem se, že pár dní a nocí zůstanu na zahradě a na toho vykuka si počkám. Přítelkyně se o mě bála a říkala, ať tam nezůstávám, že je to nebezpečné. Byl jsem si toho vědom, ale chuť odplaty byla větší než rozum.
První noc jsem seděl až do pozdních nočních hodin, po tmě, a pozoroval dění kolem. Kromě pár srnek a zajíců se nikde nic nedělo.
Druhá noc byla chladnější, protože bylo po dešti. Zabalil jsem se tedy do deky a číhal na zloděje. Byla jasná noc. Měsíc jako lampa osvětloval celou zahrádkářskou oblast, kam až mé oko dohlédlo. Opět nic.
Už jsem ani nedoufal, že se něco bude dít, když třetí noc se to stalo. Bylo kolem půl jedné ráno, když jsem uslyšel jakési jemné drnčení, jakoby někdo přijížděl na kole. Zbystřil jsem, přikrčil se u okna a pozoroval, co se bude dít.
Jakási postava skutečně přijížděla na kole a za sebou měla zapřaženou kárku na dvou kolečkách. Postava zastavila nedaleko od naší zahrádky a opřela kolo o plot. Pak vmžiku přeskočila plot naší sousední zahrádky a s čelovkou začala sklízet sousedům rajčata. Co teď?
Měl jsem plán. Čekám, až půjde se sklizní zpátky a pomalu se plížím k příjezdové cestě. U cesty jsem měl nachystanou dlouhou kovovou tyč, kterou jsem po cestě potichu sebral a číhal u cesty, přikrčen u živého plotu tak, aby mě měsíční světlo neprozradilo.
Postava jde několikrát pro sklizeň ještě k dalším sousedům a pak nasedá na kolo a odjíždí.
Když mě míjí, rychle tasím tyč mezi paprsky kola a nebohý zloděj letí s výkřikem přes řídítka, jako by měl křídla.
„A mám tě, ty mizero!“ zařičel jsem na něj a popadl kovovou tyč, kterou jsem znovu sebral.
Zloděj se rychle oklepal a snažil se utéct, jenže jsem ho dohonil a tyčí přetáhl přes záda. Zakřičel výhružně „Tohle ti neprojde“ a klopýtl k zemi. Rychle se zase zvedl a pak utekl někam do lesa, kde ho už nebylo vidět. Už jsem ho nedohnal, nemám tak velkou fyzičku, jak bych si přál.
Byl jsem rozklepaný jako osika, srdce mi bušilo jako zvon a adrenalin byl na maximu. Takové vzrušení, strach, jsem nikdy nezažil. Šel jsem spát, a i když se mi zpočátku nedařilo zabrat, povedlo se.
Druhý den kolo i s vozíkem byly pryč. Svůj zážitek jsem vyprávěl přítelkyni a o víkendu sousedům. Od té doby se už nikomu nic neztratilo.
Po několika týdnech mi přišel dopis a výzvou k podání výpovědi ohledně napadení…, říkejme mu třeba Franta. Zkrátka a jednoduše, podal na mě trestní oznámení za napadení a ublížení na zdraví. Bránil jsme se tím, že jsem jen chránil svůj a sousedovic majetek, ale bohužel, neměl jsem důkaz, že dotyčný kradl. Prý jen projížděl na kole z místní hospody a já jen bezdůvodně napadl a zmlátil nějakou tyčí.
Bylo to slovo proti slovu, jenže jeho četné rány byly jako důkaz, které jsem nemohl vyvrátit.
Dostal jsem půlroční podmínku.
Zahrádku jsme prodali a koupili si vlastní dům se zahradou.
Máme tady kamery a psa, který hlídá.
A kdyby náhodou, kovovou tyč mám pro jistotu stále v pohotovosti…
