Článek
Úvod
Je to již přes deset let, kdy jsem na svém blogu, dnes již bohužel zrušené platformy, psal příběh, u kterého se čtenáři mohli sami zapojit do děje. V té době byl celkem úspěšný a protože mám nyní opět trochu více času na psaní a chuť vymýšlet nové příběhy, rád bych to zkusil ještě jednou, na této platformě.
Jedná se o příběh s názvem „Ztracená naděje“, na kterém máte podíl hlavě vy - čtenáři. Bude jen na vás, jak se rozhodnete, jak bude příběh pokračovat. Vaše rozhodnutí a hlasování ovlivní osudy našeho hlavního hrdiny Jakuba a všechny následné události, které teprve mají přijít. Budou smutné? Budou veselé? Vtipné? Strašidelné, nebo bláznivé? Vše je na vás!
Po ukončení hlasování napíši další část podle toho, pro jakou možnost bude nejvíce hlasů. Do komentářů můžete také napsat vlastní nápady, co by se mohlo stát, nebo o čem byste se rádi dozvěděli více. A podle hlasování a komentářů bude vydána další část příběhu.
A proč už je daný název? Nenechte se zmást! Dá se vykládat mnoha způsoby a pramálo souvisí s tím, jak vše dopadne a skončí. Jenže - kdy to bude, záleží opět jen na čtenářích a na tom, jak bude tento projekt úspěšný.
Takže pozor, začínáme…
Příběh
Je polovina ledna a sníh přes noc přikryl celé město novou peřinou. Místní zastávku osvětluje oranžový kužel vycházející z pouliční lampy. Jakási neznámá postava stojí pod přístřeškem a čeká. Shodou okolností můj cíl cesty vede právě tam. Čím více se blížím, tím lépe je vidět, jak stojí nepokojně a pohupuje se ze strany na stranu. Došel jsem až k zastávce a stojím také pod přístřeškem, abych byl alespoň trochu chráněn před stále padajícím sněhem. Slečna vedle mne drkotá zuby a evidentně mrzne. Ruce v kapsách, na hlavě naraženého pleteného kulicha s bambulí a krk obtočený pestrou zelenou šálou. Její černý kabát se dme tak, že evidentně skrývá minimálně jeden huňatý svetr.
Studuji navlhlý jízdní řád vylepený na skleněné stěně zastávky, abych se ujistil, že jsem si odjezd doma nastudoval správně. Autobus ještě neodjel, zbývá deset minut. K zastávce přiházejí postupně další lidé. O sloup cedule MHD se opřel kuřák, který má evidentně zmrzlé prsty z toho, jak musí držet cigaretu. Pozoruji provoz na silnici, kde občas projede auto po uježděné vrstvě sněhu a z dálky jsou slyšet děti, jak se zřejmě před nedalekou školou koulují.
„Pěkná zima, že?“ vyhrklo mi z úst, jen tak, ledabyle, když jsem stál vedle té slečny. Celým trupem se na mě otočila, jakoby nemohla kvůli té šále hýbat hlavou a já ucítil, jak mnou projíždí skener jejich hnědých očí. Nebyla moc výřečná. Se slovy „hm“ se otočila zpátky a zase čekala, jakoby se nechumelilo.
Po několika okamžicích se však vedle mě ozval drkotavý hlas: „Ale děsná.“ Podíval jsem se na ní, ale ona stále upřeně vyhlížela autobus, který tu měl každou chvíli být. „Kvůli tomu sněhu asi přijede později.“ Ani nevím, proč jsem to řekl. Asi jsem chtěl nějak nenápadně pokračovat v konverzaci a nic hloupějšího mě v tu chvíli nenapadlo. „Tak to je bezva.“ odvětila. „Pospícháte?“ snažil jsem se udržet konverzaci s tou zmrzlinou vedle mě.
„Nepospíchám, ale už bych raději seděla v teple.“
Přemýšlím, co jí na to odpovědět. Koutkem oka zřím, že kuřák nás nenápadně pozoruje a jakmile típl cigaretu, zamířil přímo k nám…
Hlasování
Jak bude příběh pokračovat? Hlasujte v anketě a dejte směr, jakým se bude dobrodružství ubírat.
Hlasujte do úterý, 18.3. Na základě výsledků napíši další část příběhu, kterou bych rád vydal nejpozději následující pondělí.
