Článek
Představte si, jdete po chodníku, hlásí se krásný den na přelomu jara a léta a vy si vesele recitujete první verše z Máje. Vtom vás však zastaví váš postarší soused a poví vám, jak nádherná ta slova básně jsou! Jak je okouzlen, že jakožto mladý člověk znáte nazpaměť tak významnou skladbu pro Český národ, třebaže psanou sexuálním deviantem, ale o tom nejspíš a radši pomlčíme… Kritika ho přeci označuje za nejlepšího českého básníka! Byl to vlastenec, nikoliv flastenec. Byl to náš Mácha, lidi o něm musí vědět! Musíme přeci zachovat jakousi objektivní pravdu, jakousi jednotu v tom našem vzdělávacím systému; přeci, jak by to zde vypadalo, kdyby se děcka a studenti neučili životy autorů a obsahy děl zpaměti k odvykládání? Kdyby žáci nebyli nuceni do toho, aby se učili blbosti, které jim krom tréninku paměti a spojování jakýchsi „souvislostí“ budou tak akorát k maturitě a ničemu reálnému. Často se říká, že literární díla obsahují spoustu famózních myšlenek, jež odpovídají na velké problémy nás, lidí. Ale snaha, abychom se učili o takových myšlenkách je menšinová, třebaže disponujeme i moderními učiteli, kteří nám přejí pochopení těchto ideí.
Avšak jak se dojde k tomu, co skutečně máme znát? Co je ten tzv. nutný základ a co se učíme takříkajíc navíc? Proč třeba u díla Evžen Oněgin musíme podrobně vědět obsah, kdežto u Newtonova mozku znát jen téma? Proč pokládáme za důležitý život Shelleyho, ale pro někoho zajímavější život autora Václava Šaška z Biřkova není tak podstatný? Hlavní otázka je tedy nastolena; dá se objektivně určit, co bychom si měli pamatovat pro pochopení kontextu dějin?
Začněme s pozitivní odpovědí, která ovšem nebude trvat dlouho. Nějaké události a knihy jsou samozřejmě všeobecně důležité pro historii literatury a Evropy. Ku příkladu se dá zmínit velké množství textů, které odstartovaly obrovské změny v politicko-filozofickém myšlení Evropy; Komunistický manifest, Mein Kampf nebo Leviathan. Díky nesčetnému dopadu těchto spisů se dá konstatovat, že bychom měli – jakožto vzdělaní lidé – o nich vědět. Minimálně co to bylo, co se v nich psalo.
Ovšem doteď jsem uvedl jen příklady politické, tedy odborné literatury. Avšak ptejme se, vzpomeneme si i na příklad uměleckého textu, který převelice dopadl na svou dobu? Bezpochyby se zde dá zařadit např. Máchův Máj či Tylova Fidlovačka. Oboje díla udala směr našeho národu. Dobrá, doma jsme se již ocitli, přejděme ke světovým krasotinkám. (Upozorňuji na nadcházející dlouhý výčet; je libo přeskočit jej?) Co si tedy máme vzít např. z Řeči proti Caitlinovi od Cicera, z Canterburských povídek od Chaucera ze Život je sen od de la Barcy, z Na statku a v chaloupce od Hálka, z Evžena Oněgina od Puškina či z Odpoutaného Prométhea od Byrona? Mohl bych tak pokračovat, avšak jsem pouze ve druhém ročníku; kdyby mi někdo s vyšším vzděláním a zkušenostmi vysvětlil smysl oné učené literatury, nebránil bych se. Výběr by mohl být dalekosáhlejší, de facto by se tam dala zařadit celá učebnice. Ok… kromě pár stěžejních děl. Snažím se poukázat na to, že ačkoliv se lehko řekne, že si každý v tom najde to svoje, praxe ukazuje něco jiného. No, samozřejmě se před uvedené (výše uvedené) dá konstatovat ovšem, když píšeme písemky podle jednotného rámce učitele a na maturity taktéž musíme znát objektivní fakta, tak najednou vzniká povinnost učit se něco, co nám nemusí dávat vůbec žádný smysl. A to kvůli tomu, že nějaká učebnice, kterou zpracuje pedagogický sbor, si prostě umine, co je důležité? Nebo naopak: objektivním faktem se stalo, že Mácha umřel na tuberkulózu, proč bych si však měl pamatovat tuto skutečnost? Ano, to, jak literát zemřel, nám dává vhled do onoho odkazu, který nám přenechal, ovšem k čemu mi to je?
K čemu je výuka literatury, která je koncipována k memorování a odříkávání toho, co se pokládá za objektivně důležité. K čemu je to, že nerozvíjíme naše pocity z jednotlivých děl, že se nezajímáme o náš názor, že přebíráme učitelský pohled? Z opositního soudku, pročpak se učení literatury jeví jako kruciální a velice signifikantní?
Vede nás to k tomu, aby se nám zlepšila paměť, ovšemže. K tomu, abychom si udrželi spojitosti v mozku, abychom dokázali myslet v souvislostech. Super, proč se výše zmíněné nedá však dělat jinak, zábavněji. Proč k tomu, abychom se kognitivně zlepšili, nevyužíváme debatu o problémech dnešního světa, místo toho se bavíme o tom, jak Svatopluk Čech vnímal maloměšťáky. Proč se v dnešní době klade takový důraz na historický kontext kdejakých událostí minulosti, avšak na dobu přítomnou je ve školních plánech celkem zapomínáno. Považuji za relevantní ptát se: moderní dějiny, kam jste zmizely v mých 14 letech? Smysle v smysluplných dílech světové prózy, kam jsi se vytratil? Mozku, kam odcházíš, když se mám povinně učit i číst to, co mě nebaví?
Závěrem chci říct, co by se mělo změnit, zlepšit. Dbejme na to, ať ve výuce takové nudy, jakou literatura pro většinu lidí, co se ji učí povinně, je, abychom byli pochopeni my, žáci, aby neupadalo do stínů subjektivní vnímání textu, abychom našli smysl aspoň v nějakém díle, aspoň v jedné věci. Kéž bychom se nemuseli učit hlouposti nazpaměť a mohli souvisle myslet volněji, subjektivněji, svobodněji. Zkrátka ne tak, jak jsou momentální maturity a systém nastaveny.
