Článek
Jak jistě víte, odjel jsem do Austrálie, ale to, co už nevíme, je to, že jsem se ve středu cca 5. února vydal do deštného pralesa Daintree, 100 milionů let staršího pralesa než amazonského, a to v období dešťů, kdy se to tam hemží hmyzem a pavouci tam jsou opravdu obrovští.
Věc, která vás asi uklidní jako první, když uvidíte velkého pavouka, je klid všech ostatních. Nejprve jsem byl ve stresu trochu, ale pak se na mě přelil klid ostatních. Tak nějak máte pocit, že sem ten pavouk patří. Pozorujete ho delší dobu a vidíte, že prostě sedí na své síti v keři a nic nedělá.
Ale to už trochu předbíhám. Prvně musím říci, jak jsem se sem dostal, protože to je opravdu neuvěřitelný příběh. Prostě si jdu v pohodě po ulici do nového hostelu, protože v tom starém jsem se necítil dobře, a najednou mě osloví kluk a ptá se, jestli nejedu náhodou do Daintree. To jsme byl ještě v Cairns, od národního parku Daintree vzdáleného asi 2 hodiny cesty autem.
Mladíkovi tedy vzápětí odpovídám, že jedu, ale že mám již koupený lístek na čtvrtek na autobus a zaplacené ubytování na dvě noci do čtvrtka. Týpeček mi odpovídá, že shání někoho, s kým by si půjčil napůl auto a dojel tam. Chvíli jsem se rozmýšlel a pak jsem mu řekl, že zjistím, jestli jde zrušit ubytování, a pokud jo, že bych tedy s ním jel.
Přišel jsem tedy na ubytování a říkám paní, která tam obsluhuje, jestli to jde zrušit, a paní říká, že nejde, že je už moc pozdě to rušit ten samý den.
Poté se však znovu podívá a řekne: „Ale pane, já vás tady vůbec nemám vedeného. Vy jste se při bookování spletl o měsíc.“
A bylo to. Lístek na autobus se mi taky podařilo vrátit, a tak jsme s mým novým německým kamarádem vyjeli na cestu. (Kamarád je sice Němec, ale rodiče jsou oba Rumuni, jeli jsme čínským autem a samotný Němec vypadal skoro stejně jako Timothy Chalamet, který je myslím Francouz nebo Američan.)
Abych potěšil českého čtenáře, ještě dodám, že jsem myslím dokonce i ušetřil nějaké peníze tím, že jsem vrátil peníze za ubytování a autobus a vypůjčil si napůl auto.
Ještě jedna zajímavost se stala při setkání s tímto Timothym, a to sice, že měl v plánu se ubytovat ve stejném kempu, ve kterém mám už tři měsíce domluvené dobrovolničení. Dostávám ubytování a jídlo zdarma a za to 3 až 4 hodiny denně tvrdě pracuji tím, že zametám a vytírám a tak.
No a nyní, když už to všechno víte, vám konečně můžu říct, co mi pomohlo zbavit se strachu z pavouků.
Někteří možná víte, že jsem na toto téma psal diplomovou práci. V mé diplomové práci se to řešilo pomocí virtuální reality a pomalé expozice větších a větších pavouků. Je to pěkný a logický postup, ale tváří v tvář pavoukovi, co je velký jako 2/3 vaší dlaně a musíte ho dostat z koupelny, to moc nefunguje.
Druhý postup, co vám říkají rodiče nebo babička, je, že se ten pavouk bojí víc vás než vy jeho. To je zajímavé tvrzení. Moc nepomáhá, ale ještě se k němu nakonec vrátím.
Sám jsem se pro vypořádání boje s pavoukem byl vybaven několika teoretickými úvahami o pavoucích. Některé zajímavé vám řeknu.
1. Lidi necítí primárně z pavouků strach, ale spíš znechucení nebo štítění. Strach spíše pramení z toho, že by se mě toto, čeho se štítím, mohlo dotknout. Protože se to rychle hýbe, schová se to za skříň a pak se mě to někdy jindy dotkne nebo mě to kousne. Myslím, že by lidi mohli mít obdobný strach třeba ze slimáků kdyby byli rychlí jako pavouci.
2. Lidi nebo primáti nemají geneticky zakódovaný strach z pavouků jako z hadů. Když ukážete hada na obrázku primátovi v zajetí, co nikdy neviděl hada, tak má stresovou reakci. Toto se neděje, pokud mu ukážete pavouka.
3. Pavouci jsou evolučně extrémně staří, 450 milionů let, jsou starší než dinosauři, stromy i savci a po celý vývoj jsou to predátoři. Myslíme si, že je na nich něco hodně scary.
4. Myslím, že z nich máme ale zhnusení nějak i trochu evolučně, i když to není strach, nebo nevím, nějaký rychlejší potenciál se naučit že je to něco hnusného, než třeba u stromů, protože všichni pavouci jsou jedovatí. A i když pro člověka je jen pár druhů smrtelně jedovatých, tak všichni mají jedy a podle mě by tohle zhnusení mohlo fungovat jako evoluční obrana: pozor, nejez to, i když máš velký hlad.
To je vlastně princip emoce znechucení nebo štítění. Ale to je jen nápad.
To jsou tedy fakta o pavoucích.
Nyní vám řeknu pár faktů o psychologii, co jsem se naučil jako školní psycholog.
Jednou za mnou přišla klientka a řekla mi, že se bojí, že ji jiní lidi odsuzují, když chodí na ulici, že vypadá divně a že je divná. Mně to přišlo hodně divné, že ji to napadá, protože působila docela normálně a třeba já nemám tenhle pocit nikdy nebo skoro nikdy. Možná maximálně, když na trhu v zimě vrážím do lidí, ale ani tak si toho většinou nevšimnou, že je na mě někdo nejspíš naštvaný.
Ptal jsem se tedy mé klientky, jak to, copak ty takhle soudíš lidi na ulici, že vypadají divně, že mají oblečení, co jim nesluší? A ona mi řekla, že ano, že to tak doopravdy dělá. Že to tak dělali její rodiče třeba když šla po městě, že to říkali o ostatních něco takového, a tak že si to teď tak také říká.
To mě hodně zaujalo.
Konec kazuistiky spočíval v tom, že jsem jí poradil, aby se zkoušela spíš zaměřovat na to, co komu sluší, a na to, kdo vypadá hezky. Myslím, že jí to pomohlo.
Každopádně mě toto hodně zaujalo. Rezonovalo to totiž s biblickým veršem „kdo čím zachází, tím také schází“ a „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ a zároveň s indickým principem karmy.
Řekl jsem si, že pokud tento systém tedy nějak takto funguje, musím tomu nějak přijít na kloub a experimentálně to ověřit. Hledal jsem tedy ve svém životě moment, kdy jsem se cítil podobně nepříjemně jako moje klientka, a pokoušel jsem se zamyslet, zda tato negativita nevychází původně ze mě.
Příklad, který jsem našel, bylo, že je mi nepříjemné chodit z brněnského nádraží plného lidí, protože mi ti lidi překážejí a musím se jim vyhýbat a je tam hodně lidí na jednom místě.
Jako negativní spouštěcí myšlenku u mě jsem identifikoval, že mám pocit, že já musím ostatním nějak vadit, že by byli radši, kdybych tu já nebyl a nemuseli by se tu proplétat.
Podvědomě se obávám, že jim já vadím, a tím začínají oni vadit mně. Že jde o určitý způsob ochrany duše před zraněním.
Abych to zkrátil, prostě jsem si řekl: jo, třeba jim nevadím. Začal jsem chodit více ohleduplně v těch davech, trochu pomaleji, a pak mi ti lidé taky přestali výrazně více vadit.
No a jak to souvisí s pavouky? Jde o úplně stejný princip, který se mi prokázal jako funkční.
Myslím, že strach z pavouků je opět naše projekce. Myslím, že tím, že chci to zvíře zabít, vytvářím i jakési pole nebo vazbu, že mám pocit, že i to zvíře chce zabít mě.
Jakoby moje hlava je zároveň přijímač i projektor.
Strach z pavouků jsem tedy výrazně omezil tak, že nechci pavouka zabít, ale spíš se nutím přemýšlet, jak ho co nejšetrněji odnést, abych se moc nebál a abych mu co nejmíň ublížil. V ten moment vzniká nějaké pole nebo vazba mezi námi a najednou z něj nemám strach a cítím spíše něhu a najednou si dokážu všimnout, jak se mě chudák bojí.
Tím se tedy dostávám k té radě, co mi říkali rodiče nebo babička: „Podívej se, on se tě bojí víc než ty jeho.“
Jde vlastně o radu, co vám řekne člověk, co vidí z vrchu kopce, když jste dole pod kopcem. Vám to ale moc nepomůže, vy potřebujete vědět, jak se dostat na ten kopec. A já myslím, že jsem objevil trochu cestu, jak se tam dostat.
