Článek
Pamatujete si ještě dobu, kdy se šlo do obchodu, koupila se poctivá papírová krabice s cédéčkem nebo dévédéčkem, přišlo se domů, vložil se disk do mechaniky a hra prostě běžela? Žádné stahování stovek gigabajtů, žádné padání každých deset minut, žádné registrace do pěti různých launcherů. Vývojáři tehdy měli v podstatě jediný pokus. Jakmile šel takzvaný Gold master disk do lisovny, hra musela být hotová, otestovaná a hratelná od úvodního intra až po závěrečné titulky. Maximálně vyšel jeden opravný patch přiložený na cédéčku u herního časopisu.
A dnes? Vítejte v éře naprostého tvůrčího i morálního úpadku, kde si z hráčů korporáty udělaly neplacené betatestery a bezedné bankomaty.
Řemeslo bez záruky: Co by na stavbě neprošlo, v softwaru kvete
Když se na dnešní herní scénu podívám očima chlapa, který celý život dělá rukama, zůstává mi rozum stát nad tím, jak neuvěřitelně klesly standardy.
Představte si, že si objednáte zedníka na stavbu rodinného domu. Zaplatíte mu plnou cenu předem. On vám předá barák bez oken, kde chybí polovina základové desky, ze stropu visí dráty a do obýváku teče proudem. Když se ohradíte, zedník se usměje a řekne: „Klídek, šéfe. Tady máte naši roadmapu na příští dva roky. Příští měsíc vám dodáme záplatu na okna a za rok možná vyřešíme tu střechu. Ale pokud chcete, za příplatek vám hned teď natřeme tu spadlou zeď na růžovo.“
V reálném světě by takový „mistr“ skončil u soudu a už by si v oboru neškrtl. V moderním herním průmyslu je tento přístup oslavován jako flexibilní management.
Recyklační linka: Přebalit staré haraburdí a napálit plnou pálku
Dnešní velká herní studia (tzv. AAA scéna) trpí absolutní tvůrčí impotencí a strachem z jakéhokoliv rizika. Místo aby investovala do nových, neotřelých nápadů, točí dokola stále stejný bezpečný kolovrátek:
- Přebalování starých edic: Vezme se hra stará několik let, přihodí se k ní stará DLCčka, nalepí se na to honosný nápis The Omertà Collection nebo Definitivní edice a na pult se to hodí s cenovkou zbrusu nového titulu.
- Nekonečné remastery a remaky: Přelešťují se hry, které sotva oslavily pár let. Korporát vezme hotový kód, mírně vyhladí textury, přidá podporu pro moderní monitory a prodává vám stejný zážitek podruhé nebo potřetí za 70 eur.
- Minimální náklady, maximální rito: Vývoj nového nápadu stojí stovky milionů a nese riziko neúspěchu. Přeleštit starou věc stojí zlomek, ale zisk z nostalgie věrných hráčů je jistý.
Cynismus jménem Early Access: Placené doplňky na polorozpadlém staveništi
Původní myšlenka předběžného přístupu (Early Access) byla čistá a férová – pomoci malým, nezávislým vývojářům bez kapitálu otestovat hru na komunitě a získat finance na dokončení. Korporátní mašinérie z toho ale udělala zrůdný obchodní model.
Dnes se běžně prodává hra v žalostném alfa stavu, která trpí brutální neoptimalizací, fyzika v ní nefunguje a textury propadávají do prázdna. Jádro hry je sotva zprovozněné, ale co funguje s neomylnou, stoprocentní přesností od první sekundy? Herní obchod s mikrotransakcemi.
Základní mechaniky jsou rozbité, ale už vám bliká nabídka na nákup kosmetických oblečků, zbraní nebo placených rozšíření. Prodávat luxusní lustry do domu, který nemá ani obvodové zdi, je zkrátka drzost nejtěžšího kalibru.
Spoléhání na Day-One Patch a virtuální sliby
S příchodem vysokorychlostního internetu vývojáři a manažeři ztratili jakoukoliv sebekázeň a profesní čest. Dříve byla lisovna strašákem – chyba na disku znamenala obří finanční průšvih. Dnes se hra bez mrknutí oka vyhodí na trh v nehratelném stavu s alibistickým heslem: „Však to spraví Day-One patch o velikosti 60 GB.“
A když nepomůže ani obří záplata první den? Nevadí, manažeři vydají graficky vymazlenou „roadmapu“, omluví se na sociálních sítích s textem na černém pozadí a slíbí, že během roku dají hru do kupy. Mezitím ale nezapomenou naúčtovat Season Passy a Battle Passy. Hráč zaplatil plnou cenu hotového výrobku, ale dostal pouhou vstupenku do několikaleté rekonstrukce.
Kdo za to může doopravdy?
Herní průmysl přestal být o nadšení pro posouvání hranic technologie a vyprávění silných příběhů. Stal se z něj chladný finanční kalkul, kde se neoptimalizuje funkčnost a zážitek, ale cashflow pro akcionáře.
Chyba ale není jen na straně nenasytných manažerů. Korporát se totiž chová jen tak drze, jak mu to jeho zákazníci dovolí. Dokud budou lidé slepě předobjednávat hry na základě nablýskaných CGI trailerů a platit plné pálky za kosmeticky přeleštěné vykopávky z minulého desetiletí, vydavatelé nemají jediný důvod vrátit se k poctivému řemeslu.
Jediná řeč, které korporátní tabulky rozumí, je zavřená peněženka. Dokud jim hráči neukážou záda, budou dál jen platícími brigádníky na jejich nedodělaných stavbách.
Tak to zkrátka vidím já.
