Zprivatizovaná moc? Jak vidím velké porevoluční divadlo

Když se každý rok v listopadu dívám na ty dojemné televizní záběry plné emocí, rozsvícených svíček a vzpomínek na „vítězství pravdy a lásky“, musím se jen hořce pousmát. Všichni tam tehdy stáli, mrzli, cinkali klíči a věřili, že ta obří, po zuby ozbrojená totalitní mašinerie se najednou sesypala strachy před plným náměstím.

Jenže selský rozum a technická logika řízení rizik mluví úplně jinak.

Kdyby tehdejší režim opravdu chtěl, bylo po celé demonstraci za třicet minut. Měli k dispozici armádu, lidové milice, obušky, vodní děla a tanky. V historii – ať už v Maďarsku, v Polsku, nebo u nás v osmašedesátém – nejednou jasně ukázali, že nemají sebemenší problém potlačit jakýkoliv odpor brutální, krvavou silou. Že se tak nestalo, má podle mě jediné vysvětlení: rozkaz k zásahu „shora“ prostě nepřišel. A nepřišel proto, že scénář téhle hry už byl dávno napsaný úplně jinak. Nebyl to pád, byla to řízená transformace. Dobře promyšlená byznysová strategie.

Představte si tehdejší komunistické papaláše a nejvyšší kádry. Žili si v absolutním luxusu, o kterém se běžnému dělníkovi ani nezdálo. Měli obří vily skryté za vysokými ploty, přístup k exkluzivnímu západnímu zboží, luxusní auta a konta plná valut. Kradli jak straky, protože systém jim to umožňoval. Jenže celý tenhle blahobyt měl jeden zásadní, fatální háček: žili v pozlacené kleci.

Oficiálně totiž museli všichni budovat ten trapný dělnický ráj, kde byli všichni soudruzi údajně sobě rovni.

Ty nakradené miliony nemohli nikde legálně ukázat. Nemohli si koupit obří jachtu na Riviéře, nemohli otevřeně vlastnit fabriky, nemohli ty peníze nechat legálně vydělávat na finančních trzích. Navíc ti chytřejší z nich moc dobře viděli do interních čísel a věděli, že se celý ten socialistický ekonomický experiment hroutí pod vlastní vahou. Chybělo základní zboží, technologie zaostávaly o celá desetiletí, loď šla zkrátka nezadržitelně ke dnu.

A tak přišel geniální únikový plán: Pustíme kormidlo, necháme lidi vycinkat svobodu, my formálně vyklidíme politické pozice – ale výměnou za to legalizujeme své miliardy a vyměníme politické monopoly za monopoly ekonomické. Z pozice bývalých komunistických kádrů se zkrátka přes noc stali noví kapitáni průmyslu.

Krátce po revoluci se v téhle zemi odehrál ekonomický zázrak, nad kterým dodnes zůstává rozum stát. Najednou se odnikud vynořili lidé, kteří v divoké privatizaci devadesátých let kupovali obří státní podniky, hutě, chemičky, strojírenské giganty a zakládali miliardová impéria.

Oficiální narativ, který nám dodnes cpou do hlavy, zní jako vystřižený z amerického snu: „Všichni začínali poctivě od nuly, makali v garáži a vlastním úsilím vybudovali úspěšné firmy.“ No tak se na to pojďme podívat čistou matematikou. Našetřili si na ty fabriky snad z běžné výplaty za komunistů? Z platu soustružníka, instalatéra nebo učitele těžko. Ty peníze musely být připravené předem v obrovských objemech.

Jak to vidím já, ta nová porevoluční kasta boháčů se rekrutovala ze dvou naprosto jasných struktur, které měly obrovský náskok:

Ty nejznámější komunistické tváře se sice zpočátku musely na chvíli stáhnout do ústraní, aby nedráždily lidi na zaplněných náměstích, ale jejich známí, rodinní příslušníci a nastrčené figurky ty peníze bez sebemenších problémů otočili do nového byznysu.

Majetek bez politické moci je z dlouhodobého hlediska extrémně zranitelný. To ti noví miliardáři moc dobře věděli. A tak se plynule přesunuli tam, kde se razítkuje a schvaluje – přímo do vládních křesel a parlamentních lavic. S drobnými obměnami, v různých barvách politických dresů a pod jinými hesly se tam v podstatě točí dodnes.

Jakmile tihle lidé získali legislativní moc a parlamentní většinu, začalo to pravé divadlo: ohýbání zákonů na zakázku. Všichni si pamatujeme ty slavné fráze o tom, že „právníci musí utíkat za ekonomy“ a že je potřeba nejprve privatizovat a až pak řešit pravidla. V praxi to znamenalo jediné – na chvíli se zhaslo. Státní majetek se nerozprodával tak, aby z toho měla prospěch tahle země a její občané. Rozprodával se a rozkrádal přes falešné, předražené státní zakázky, dotační podvody a tunely tak, aby miliardy spolehlivě protekly do těch správných, předem vybraných kapes. A obyčejným lidem, kteří to celé financovali ze svých daní, se u toho smáli rovnou do ksichtu.

A pokud se náhodou někdy něco vyšetřilo? Všichni víme, jak to dopadlo. Před soudem skončili nanejvýš tak nastrčení bílí koně, které systém obětoval, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Ti skuteční architekti tohohle divadla zůstali nedotknutelní a vysmátí.

A to vůbec nejhorší na tom všem je? Že jim to lidé u volebních uren pokaždé znovu sežrali i s navijákem. Stačilo před volbami naservírovat ten pověstný „volební guláš“ – rozdat pár nesplnitelných slibů, ukázat se na billboardu s úsměvem, přidat symbolických pár stovek k důchodu nebo k dávkám, a národ s tragicky krátkou pamětí ty samé struktury zvolil znovu a znovu. Sami jsme si dobrovolně vybrali své vlastní lapače.

A kam jsme po těch více než třiceti letech dospěli? Do stavu, který je naprostým vrcholem celého toho porevolučního bizáru. Ten kruh se totiž stoprocentně uzavřel.

Když se podíváte na nejvyšší patra dnešního státu v roce 2026, je to k pláči. Na Hradě nám sedí kovaný komunistický lampasák, který prokazatelně tvrdě podporoval a reprezentoval minulý totalitní režim, a jako premiér v čele vlády mu sekunduje člověk s prokazatelnou minulostí v řadách StB. Ti samí lidé, kteří přísahali věrnost totalitě, dneska sedí na vrcholu pyramidy a kážou nám o demokracii a západních hodnotách.

Místo skutečné správy země, rozumné hospodářské politiky a starosti o lidi ale vidíme jenom naprosto dětinské divadlo pro veřejnost, žabomyší války a zhrzená osobní ega.

Hlava státu se chová jako malé, uražené a rozmazlené děcko – když nemůže letět na plánovanou cestu do Ankary, tak trucuje, podává žaloby a podkopává nohy vládě na každém kroku, kde se mu to zrovna hodí, místo toho, aby zemi reprezentoval a tmelil. Do toho všeho se montuje první dáma, která otevřeně na barikádách podporuje protesty kontroverzního politického spolku Milion chvilek, což celému tomu hradnímu cirkusu dodává další bizarní, aktivistický rozměr.

A vládní garnitura? Ta minulé volební porážky absolutně neunesla. Namísto toho, aby dělali konstruktivní politiku pro lidi, tak z čisté zhrzenosti natruc bojkotují naprosto všechno, s čím současná exekutiva přijde. Vláda a opozice namísto budování lepší republiky bojují výhradně samy mezi sebou. Celé čtyři roky nedělají nic jiného, než že si navzájem dělají pubertální naschvály a hází si klacky pod nohy – a to všechno z jediného chladného pragmatického kalkulu: urvat levné body pro další volby.

Z pohledu mých životních zkušeností a obyčejného zdravého rozumu prostě nikdy nepochopím lidskou naivitu. Proč lidé pořád dokola hází hlasy těm, kteří do svých kampaní sypou stovky milionů korun? Každému přece musí dojít, že ty peníze tam ti lobbisté, miliardáři a pochybní sponzoři nesypou z křesťanské charity. Sledují tím jediný, svatý cíl – své vlastní blaho, své zakázky, své dotace a své zisky. Blaho obyčejných lidí v tomhle státě je jim ukradené. Proč si národ neřekne dost a raději nedá šanci malým stranám, které nemají peníze na obří, vymývající billboardy podél dálnic? Místo toho raději plynule volí ta samá hovada, která tuhle zemi rozkradla a zadlužila na generace dopředu.

Já osobně bych okamžitě volil stranu, která by měla v programu jediný, zásadní bod: absolutně nekompromisní, tvrdé a exemplární trestání zneužití pravomocí ve státní správě. Politici a úředníci mají jít příkladem, ne mít doživotní imunitu na zlodějny. Jakmile se prokáže, že politik zneužil svá práva – ať už jde o cinknuté dotace, předražené státní zakázky, nebo braní úplatků –, mělo by okamžitě následovat stoprocentní zabavení veškerého majetku. A to včetně majetku rodinných příslušníků.

Dnes tu totiž platí naprosto nehorázný, zvrácený dvojí metr, ze kterého normálnímu člověku zůstává rozum stát:

Dokud tohle lidé budou u volebních uren ignorovat a přehlížet, budeme v tomhle zprivatizovaném státě jenom za hlupáky, kteří těmhle strukturám dobrovolně tleskají a platí jim jejich luxusní životy. Tak to zkrátka vidím já.