Článek
Letošní rok nám ukázal, že je vlastně úplně jedno, zda je globální oteplování způsobeno lidskou činností, nebo zda za současná sucha mohou přírodní cykly, s nimiž se naše planeta musela vyrovnávat už v dávné minulosti. Co však zůstává, je skutečnost, že naše krajina trpí suchem a nedostatkem srážek. A právě na tento problém musíme hledat řešení – bez ohledu na to, jakou příčinu současné klimatické změny mají.
Nechci nějak zpochybňovat řešení, která se připravují v podobě plánovaných nových přehrad, nicméně pokud udeří vedra a sucha v takové intenzitě jako letos, tak nám přehrady, které budou možná až za deset let, nemohou pomoci. Česko potřebuje řešení, a to teď hned, protože včera už bylo příliš pozdě. Pojďme se podívat na některá řešení, která mohou pomoci nebo alespoň zmírnit neutěšenou situaci do doby, než budeme mít další vodní přehrady, které nám pomohou překonat období sucha.
Voda nad zlato
To, že je voda nad zlato, pochopíme teprve tehdy, když na vlastní kůži pocítíme její nedostatek. A právě v tomto desetiletí naše krajina stále více vysychá, především v důsledku nedostatečných dešťových srážek. Vody v krajině ubývá a není mnoho řešení, jak se s tímto problémem vypořádat.
Ano, v minulém století jsme konkrétně českou krajinu pomocí meliorací vysoušeli a řídili se socialistickým heslem „poručíme větru, dešti“. Nejenže jsme však větru ani dešti neporučili, ale navíc jsme si zadělali na problém, s nímž jsme v těchto časech konfrontováni – nedostatek vody a sucho. K tomu se přidávají i neobvykle vysoké teploty, které způsobují vyšší výpar vody z půdy i vodních ploch. Ano, ekologové už nás varovali řadu let, abychom šetřili s vodou, abychom nepěstovali rostliny náročné na vodu.
V tomto směru musím nejvíce upozornit na řepku. Řepka patří mezi plodiny s poměrně vysokou potřebou vody. To samo o sobě samozřejmě neznamená, že je příčinou sucha, ale v době, kdy se potýkáme s nedostatkem vody, bychom měli přemýšlet také nad tím, jaké plodiny v krajině pěstujeme a jakým způsobem hospodaříme s půdní vláhou.
Je pravda, že příští rok může být deštivý, mohou nastat dokonce i záplavy, ale pořád to neznamená, že znovu nepřijde letošní rok, jehož negativní dopady se mohou projevit i v dalších letech. S tímto rokem se bude naše krajina vyrovnávat několik let, i kdyby příští rok byl výrazně vyšší na dešťové srážky.
Navíc nikdo zatím netuší, jestli nebude příští rok na vodu chudší než letošní, ne-li horší, což také nikdo nemůže vyloučit. Na základě těchto informací lze předpokládat, že se naše společnost bude muset připravit na kritické scénáře, protože zanedlouho může mít i u nás voda hodnotu jako v některých afrických zemích zasažených dlouhodobým suchem, pokud se důsledně nepřipravíme na realitu, na kterou odborníci upozorňují už řadu let.
Zadržování vody je primární výzvou
Dále si musíme uvědomit, že nedostatek vody se postupně může dotknout i nás samotných. Velké vodní nádrže, jako jsou Lipno, Orlík a další přehrady, čelí v období sucha poklesu hladiny. Problém se přitom může týkat také vodních zdrojů zásobujících velká města, jako jsou Plzeň, Brno, a v krajním případě také hlavního města Prahy.
Na základě těchto skutečností bychom se proto měli připravovat i na kritické scénáře. Pokud se včas nepřizpůsobíme realitě měnícího se klimatu a nezměníme způsob, jakým s vodou v krajině hospodaříme, může se voda postupně stát komoditou, jejíž hodnota bude pro společnost srovnatelná s tím, co dnes známe z nejsušších oblastí světa. Na problémy s nedostatkem vody přitom odborníci upozorňují již dlouhá léta. Otázkou tedy není, zda se máme připravit, ale zda to dokážeme udělat včas.
Spolupracujme s přírodou
Nedávno mi sdělila má teta, která má chatu v Rožmberku nad Vltavou, že na její zahradě nejspíš řádil bobr. Nasvědčovaly tomu nakousané jabloně, jejichž kůra byla poničena až na lýko. A protože se mi její tvrzení zpočátku příliš nezdálo, i když už není žádným tajemstvím, že se bobr na horní Vltavě zabydlel, rozhodl jsem se, že si jako nezávislý badatel a publicista tuto skutečnost osobně prověřím.
Teta má poměrně dobře zabezpečenou zahradu, kterou chrání kamenná zídka, což podle mého názoru přítomnost bobra téměř vylučovalo. Když jsem však přišel na místo a spatřil dvě ohoblované jabloně, okamžitě jsem si řekl, že to přece nemohl udělat bobr. Navíc zůstávala nezodpovězena zásadní otázka: Jak by se tam vlastně dostal? Dokáže bobr překonat kamennou zídku?
Nebo snad stromy poškodil nějaký zlý soused? Ale kdo by si dal takovou práci, aby poškodil dvě jabloně? To by snad musel být úplný šílenec.
Jabloň
A tak jsem začal pátrat po pachateli. Prohlížel jsem fotografie na internetu a porovnával je s fotografiemi, které jsem pořídil u tety na zahradě. A nakonec jsem dospěl k jednoznačnému závěru. Ano, byl to bobr. Stoprocentně bobr.
Přesto dodnes netuším, jak se na inkriminovanou zahradu vlastně dostal. Každopádně právě tento bobr mě přiměl napsat tento článek a zamyslet se nad tím, zda bychom se neměli na přírodu dívat trochu jinak. Možná totiž nemusíme proti přírodě neustále bojovat. Možná bychom se měli naučit s ní spolupracovat.
A proto jsem se začal o tohoto vodního tvora více zajímat. Později jsem pochopil, že je to, s trochou nadsázky, skutečný vodní inženýr. Jeho impozantní stavby jsou neuvěřitelné, když si uvědomíme, jak je bobr relativně malý živočich v porovnání s mohutností jeho hrází a dalších staveb.
Navíc je zajímavé, že tento vodní inženýr dokáže své vodní království budovat i v místech, kde je na první pohled vody jen velmi málo. Není zde žádný velký potok ani řeka, a přesto se zde po deštích může vytvořit slušný mokřad či přírodní jezírko, které bobr se svou rodinou postupně rozšiřuje.
Tím, že bobr své vodní království neustále zvětšuje, dochází k větší retenci vody v krajině. A mohu směle prohlásit, že kdyby se o podobné zavodňování krajiny pokoušel člověk, pravděpodobně by nebyl zdaleka tak úspěšný jako bobr.
A to ani nemluvím o tom, jak vysoké by byly finanční náklady nejen na výstavbu podobných bobřích hrází, ale především na jejich následnou údržbu. Bobr je totiž buduje zcela zdarma a především překvapivě efektivně.
Jen pro zajímavost zde musím uvést, že rekordní bobří hráz se nachází v kanadském Wood Buffalo National Park v Albertě. Její délka se podle zdroje uvádí přibližně 775–850 metrů. Parks Canada dnes uvádí asi 800 metrů.
Bobr je sice vnímán jako škůdce, protože Lesy České republiky popisují konkrétní škody na mladých lesních kulturách i vzrostlých porostech. Bobr může pokácením stromů poškodit také oplocení a jeho okus může znamenat hospodářskou ztrátu pro vlastníka lesa. Přesto jeho přínos pro zadržování vody a tvorbu mokřadů může být v některých lokalitách významný, zvláště v období sucha.
Z pouště mokřad neudělá, přesto může ochlazovat krajinu
Když si vzpomenu na různé politické diskuse, v nichž politici debatují o tom, že musíme postavit další vodní nádrže, abychom dokázali čelit suchu a nedostatku vody, mluví se například o:
■ Nové Heřminovy – Bruntálsko
■ Vlachovice – Zlínsko
■ Kryry – Lounsko
Říkám si proto, jestli bychom vedle miliardových investic do nových vodních nádrží neměli více využívat také přirozené schopnosti krajiny zadržovat vodu. Jedním z překvapivých pomocníků může být právě bobr evropský.
Neznamená to samozřejmě, že bychom měli bobry jednoduše vypouštět kamkoli, kde je sucho. Bobr potřebuje vhodný vodní tok a podmínky, ve kterých může svou přirozenou činností vytvářet hráze, tůně a mokřady. Tam, kde jeho činnost nezpůsobuje významné škody, však může pomáhat vodu v krajině zadržovat. A právě to je podle mě myšlenka, nad kterou bychom se měli zamyslet.
Navíc s bobrem můžeme začít pomáhat zadržovat vodu v krajině prakticky okamžitě. Jak jsem psal výše, kdyby se příští rok opakovalo počasí podobné tomu letošnímu, bude krajina ještě vyprahlejší a finanční ztráty v zemědělství mohou být mnohonásobně vyšší, než si dnes dokážeme představit.
Netvrdím, že nám bobr pomůže vyřešit všechny problémy, které jsme si my lidé sami způsobili – ať už nevhodným hospodařením v krajině, odvodňováním půdy pomocí meliorací, úbytkem některých přirozených biotopů nebo necitlivými zásahy do přírody.
Příroda totiž funguje jako jeden celek a všechno v ní spolu nějakým způsobem souvisí. Pokud některé z těchto vazeb narušíme, může se to postupně projevit v celé krajině. Větru ani dešti samozřejmě neporučíme.
Můžeme však přírodní procesy využívat ve svůj prospěch, když budeme dostatečně chytří a naučíme se s přírodou spolupracovat. A právě to je krédo, které zdůrazňuji už od roku 2012.
Anketa
Zdroje:
