Článek
Ve středověké magii a kouzelnictví měly některé rostliny velmi důležitou úlohu. Používaly se k rozličným rituálům, byly součástí čarodějných mastí, našly uplatnění v léčitelství nebo jim byla přisuzována jiná kouzelná moc. Některé z nich dokázaly probudit lásku milované osoby, jiné měly ochránit před zlobou druhých nebo sloužily jako klíč ke skalním pokladům. Tyto byliny se doporučovalo sbírat o půlnoci při úplňku nebo za zvláště magických nocí. Jednou z takových byla i noc Filipojakubská, o níž se na vrcholech kopců či na křižovatkách cest slétávaly čarodějnice. Ty, které byly znalé tajů přírody, pak sbíraly zvláště rulík, durman a blín.
Rulík zlomocný (Atropa bella-dona)
V období středověku byl rulík používán především jako surovina pro výrobu čarodějných mastí a nejrůznějších nápojů lásky. Z té doby se dochovaly i některé zajímavé receptury. Podle jedné z nich se bylina smíchala s blínem, mandragorou a tukem mrtvého novorozence. Hotová směs se pak vtírala do kůže nebo do pochvy. K čemu přesně mast sloužila, se dochované materiály nezmiňují. Rulík zlomocný sehrál svoji úlohu i ve válce Skotska proti Norsku v roce 1035, kdy Skotové nepříteli doručili potraviny otrávené touto drogou, a tak si zajistili vítězství. Bylina obsahuje značné množství skopolaminu, látky, která navozuje halucinogenní stavy. Ty se projevují převážně v období mezi bdělostí a spánkem. Halucinace pak mají charakter létání, ježdění nebo jakéhokoliv jiného pohybu. Intoxikovaný jedinec následně upadá do hlubokého spánku a po probuzení si zpravidla nic nepamatuje. Další toxickou látkou je atropin. Ten dráždí centrální nervovou soustavu. Vyvolává přechodné psychické změny a navozuje pocit velkého vzrušení. Tento stav doprovází zvýšená teplota či sucho v ústech. U intoxikovaného se často dostavuje agrese. Při předávkování může dojít k obrně dýchacího ústrojí, ochrnutí mozku, případně smrti. Udává se, že smrt dospělého člověka může způsobit konzumace 0,3 a více gramů listové tkáně nebo 10 - 12 bobulí. K otravě může dojít i po konzumaci masa či mléka zvířete, které rulík spáslo. Nebezpečnost byliny si plně uvědomovaly už dřívější generace. Snad právě proto je latinský rodový název Atropa odvozený od řecké bohyně osudu Atropos, která rozhodovala o bytí a nebytí pozemšťanů. Druhové jméno bella-donna (v překladu půvabná paní) jakoby osudové nebezpečnosti rulíku přidávalo na vznešenosti. Není tedy divu, že droga byla v minulosti dávána do souvislosti nejen s čarodějnicemi, ale dokonce se samotným ďáblem.
Durman obecný (Datura stramonium)
V indii byl durman po dlouhá léta používán jako účinné afrodiziakum. Semena byliny se přidávala mladým dívkám do potravy, neboť se věřilo, že po jejich konzumaci budou povolnější. Mužům zas indické tanečnice přidávaly tato semena do vína. Když byli dostatečně oblouzněni, často vyzradili nejrůznější tajemství. Toxické účinky durmanu znali také staří indiáni. Čibčové žili na území dnešní Kolumbie. Z durmanu vařili odvar, který při pohřebních rituálech podávali manželkám zesnulých indiánů. Když se u nich po krátké době dostavila strnulost, byly zaživa pohřbeny se svým mužem. Jiné indiánské kmeny využívaly halucinogenních účinků durmanu při zasvěcovacích rituálech. K tomuto účelu připravovaly odvar, a to často v kombinaci s jinými bylinami. Ve střední Asii sloužila droga jako léčivý prostředek při poruchách erekce. Semena durmanu byla využívána při léčbě nachlazení nebo nervových potížích a odvar z listů pomáhal při bronchitidě. Domovské prostředí durmanu je v Americe. Do Evropy ho v roce 1577 přivezl osobní lékař španělského krále Filipa II. Franciscio Hernandes. Od té doby se bylina začala objevovat na mnoha španělských zahradách. Stejně jako rulík, i durman obsahuje látku atropin, a tudíž je jeho užívání životu nebezpečné.
Blín černý (Hyoscyamus niger)
Blín černý je asi jeden metr vysoká bylina, která se vyskytuje především na rumištích a skládkách. Droga obsahuje alkaloid hyoscyamin, který je ve větších dávkách jedovatý. A stejně jako v případě rulíku a durmanu se v ní vyskytuje i atropin a kopolamin. Rostlina způsobuje v menším množství halucinace, a proto je někdy také nazývána bylinou věštců. Ve starověkém Řecku využívali omamných účinků blínu především podvodníci, kteří předstírali věštecké schopnosti. Byl prý používán také v Delfách ve slavném orákulu, kde kněžky vdechovaly při svých obřadech dým ze směsi blínu, myrhy a vavřínu a následně pronášely svá proroctví. Keltové znali blín pod názvem beleno a zasvětili ho bohu věšteb Belenovi. Čarodějnice z něho vyráběly mast, která jim umožňovala astrální cestování. Jindy sloužil jako náhražka opia při rituální magii nebo byl podáván mladým adeptům čarodějnictví, aby jim pomohl překonat zábrany účastnit se nejrůznějších rituálů. V lékařství se bylina používala především jako anestetikum při operacích. Dále byla využívána při nechutenství, kašli a řadě dalších nemocí. V některých případech se odsouzeným podávala jako otupující prostředek při mučení nebo popravě.
